“Le livre, comme livre, appartient à l’auteur, mais comme pensée, il appartient—le mot n’est pas trop vaste—au genre humain. Toutes les intelligences y ont droit. Si l’un des deux droits, le droit de l’écrivain et le droit de l’esprit humain, devait être sacrifié, ce serait, certes, le droit de l’écrivain, car l’intérêt public est notre préoccupation unique, et tous, je le déclare, doivent passer avant nous.”

Victor Hugo, Discours d’ouverture du Congrès littéraire international de 1878, 1878

Volná díla, tak jak je chápeme, jsou bohatstvím, jež je prosto překážek přístupu či opakovanému užití, která jsou obvykle spojena s autorskoprávní ochranou, ať proto, že uplynula doba trvání autorských práv k dílu, nebo proto, že se nositelé práv rozhodli tyto překážky odstranit. Volná díla jsou základem našeho sebeporozumění, které je vyjádřeno v našich společných vědomostech a kultuře. Je to surovina, ze které se odvozují nové vědomosti a jsou vytvářena nová kulturní díla. Institut volného díla funguje jako ochranný mechanismus, který zajišťuje, že tato surovina je k dispozici za cenu reprodukce (blízké nule), a že všichni členové společnosti mohou na ni navazovat. Je nezbytné mít k dispozici zdravá a prosperující volná díla k zajištění sociální a ekonomické spokojenosti společnosti. Volná díla hrají klíčovou roli v oblasti vzdělávání, vědy, kulturního dědictví a sektoru veřejných informací. Zdravá a prosperující volná díla jsou jedním z předpokladů, aby se z ustanovení odst. 1, článku 27 Všeobecné deklarace lidských práv (“Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, těšit se z umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výsledcích”) těšili lidé po celém světě.

“Naše trhy, naše demokracie, naše věda, naše tradice svobodného projevu a naše umění závisí více na materiálech, které jsou volnými díly, než na informačních materiálech, na které se vztahují majetková práva. Volná díla nejsou pouhým zbytkem ponechaným stranou, když všechno, co má význam, se pokryje majetkovými právy. Volná díla jsou oblastí, kde těžíme stavební kameny naší kultury. Tvoří vlastně většinu naší kultury.”

James Boyle, The Public Domain, p.40f, 2008

Digitálně propojená informační společnost přesunula problematiku volných děl do popředí diskuzí o autorském právu. Abychom zachovali a posílili volná díla, potřebujeme dosáhnout hlubokého a aktuálního pochopení podstaty a role tohoto důležitého zdroje. Tento Manifest o volných dílech definuje volná díla a nastiňuje základní principy a pravidla pro zdravá volná díla na začátku 21. století. Volná díla jsou zde posuzována ve vztahu k autorskému zákonu, z hlediska vyloučení dalších práv duševního vlastnictví (např. patentů, ochranných známek), a tam kde je autorský zákon třeba chápat ve svém širším smyslu, také ve vztahu k majetkovým a osobnostním právům v rámci autorského práva a práv souvisejících (včetně práv příbuzných a zvláštního práva poskytovatele databáze). V následující části dokumentu jsou pod pojmem autorská práva myšlena všechna tato práva. Pojem “dílo” je používán pro všechny předměty ochrany autorského práva a zahrnuje taktéž i databáze, umělecké výkony a záznamy. Obdobným způsobem termín “autor” zahrnuje fotografy, výrobce, vysílatele, malíře a výkonné umělce.

Volná díla v 21. století

Volná díla jsou v tomto manifestu chápána jako kulturní materiál, který může být využíván bez omezení a není předmětem autorské ochrany. Navíc k dílům, které se formálně staly volnými díly, existuje množství cenných děl, které nositelé autorských práv dobrovolně dávají veřejnosti k dispozici za velkorysých podmínek, jež se svou podstatou blíží k podmínkám nakládání s volnými díly. Uživatelé jsou také oprávněni nakládat s chráněnými díly na základě výjimek nebo omezení autorských práv, jako je volné užití a zákonné licence. Všechny prostředky, které umožňují snadnější přístup k našemu kulturnímu bohatství, jsou důležité a je potřeba o ně aktivně pečovat, aby se naše společnost mohla těšit z výhod společných znalostí a kultury.

Volná díla

Volná díla se zkládají z našich společných znalostí, kultury a další zdrojů, které mohou být využívány bez omezení kladených autorským právem. Volná díla lze pro přehlednost zařadit do dvou skupin:

1. Autorská díla, u kterých uplynula doba trvání majetkových autorských práv. Autorské právo je právo, které autorovi vzniká na určitou dobu. Jakmile tato doba uplyne, všechna zákonná omezení přestávají existovat, což v některých zemích neplatí o trvalých osobnostních autorských právech.
2. Základní informační veřejné statky, na které se nevztahuje autorské právo. Díla, která nejsou předmětem ochrany autorských práv, neboť nesplňují předpoklad jedinečného výsledku tvůrčí činnosti autora nebo jsou z autorskoprávní ochrany přímo vyňaty (např. údaje a jiná fakta sama o sobě, myšlenky, postupy, principy, metody, zákony, soudní a úřední rozhodnutí nebo objevy nezávisle na způsobu jakým jsou popsány, vysvětleny, ilustrovány nebo vloženy do díla). Jedná se o informace, které jsou pro zajištění správného chodu společnosti natolik důležité, že jejich přístupnost nesmí být žádným způsobem omezena ani na dočasnou dobu.

Volná díla jsou protiváhou k právu autorů na autorskou ochranu jejich děl a jsou základem kulturního dědictví a souhrnu znalostí lidské společnosti. Ve druhé polovině 20. století však byly obě zmíněné skupiny volných děl ohroženy prodloužením doby trvání autorských práv a celkovým rozšířením autorskoprávní ochrany (tj. obdobná ochrana práv souvisejících s právem autorským nebo ochrana databází).

Díla dobrovolně poskytnutá nositeli autorských práv a právo dílo užít

Vedle volných děl existují další důležité nástroje, které umožňují osobám volně nakládat s díly chráněnými autorským zákonem. Tyto nástroje představují pomyslný „prostor k dýchání“ naší kultury a znalostí a zabezpečují, aby ochrana autorských práv nebránila speciálním požadavkům společnosti na užití díla a dobrovolné volbě autora poskytnout část užívacích práv veřejnosti. Přestože tyto nástroje zvyšují přístup k chráněným dílům, některé z nich tento přístup podmiňují předepsanými způsoby užití díla nebo jej umožňují pouze určité skupině uživatelů.

1. Díla dobrovolně poskytnutá nositeli autorských práv. 1.    Díla dobrovolně poskytnutá nositeli autorských práv. Autoři mohou odstranit omezení ze svých děl tím, že tato díla vystaví pod svobodnou licenci, nebo využijí jiných, zákonem povolených nástrojů, které umožňují neomezené využití jejich děl, nebo se u těchto děl vzdají všech svých práv a vytvoří z nich tak volná díla. Definici svobodné licence pro software naleznete zde: http://www.gnu.org/philosophy/free-sw.html, pro kulturní díla zde: http://freedomdefined.org/Definition a otevřené znalosti zde: http://opendefinition.org/1.0/.
2. Právo dílo užít pramenící z omezení autorského zákona, volná užití a zákonné licence. Tato omezení autorského práva zajišťují dostatečný přístup k naší společné kultuře a znalostem. Umožňují fungování důležitých sociálně prospěšných institucí a pomáhají osobám se zdravotním a duševním postižením zapojit se do společnosti.

Celkem vzato, volná díla, díla dobrovolně poskytnutá nositeli autorských práv a výjimky a omezení autorského práva, volná užití a zákonné se snaží zajistit práva každého člověka mít přístup ke společné kultuře a znalostem za účelem vytváření inovací a obohacování kultury ku prospěchu celé společnosti. Je tedy důležité zajistit péči o tyto nástroje tak, aby mohly nadále plnit svou úlohu v současné době vyznačující se rychlými technologickými a sociálními změnami.

Obecné principy

V době rychlých technologických a sociálních změn plní volná díla nezbytnou roli v oblasti rozvoje kultury a digitálních inovací. Z tohoto důvodu je potřeba o volná díla aktivně pečovat. Tato péče se musí řídit obecnými principy, které jsou nezbytné k uchování smysluplného porozumění volných děl a zajištění toho, že volná díla budou nadále plnit svou funkci v technologickém prostředí propojené informační společnosti. Níže uvedené principy se vztahují na volná díla.

1. Volná díla jsou přirozeným stavem, autorská ochrana je výjimka. Jelikož se ochrana autorských práv vztahuje pouze na díla, které splňují podmínku jedinečného výsledku tvůrčí činnosti autora, převážná většina celosvětově vytvářených dat, informací a myšlenek patří mezi volná díla. Kromě toho do skupiny volných děl každoročně přibývají autorská díla, u kterých uplynula doba trvání majetkových autorských práv. Kritéria pro vznik autorské ochrany a omezená doba trvání majetkových autorských práv přispívají k velkému počtu volných děl, a tudíž zabezpečují volný přístup ke společné kultuře a znalostem.
2. Délka ochrany autorských práv by měla být stanovena tak, aby byla zajištěna rozumná rovnováha mezi zájmy autora na ochranu jeho díla a nároku na finanční odměnu za vynaložené úsilí při vytváření díla na straně jedné a veřejného zájmu na šíření kultury a znalostí na straně druhé. Ani z pohledu autora, ani z pohledu veřejnosti neexistují pádné argumenty (ať již historické, ekonomické, společenské nebo jiné) pro nepřiměřeně dlouhou dobu trvání ochrany autorských práv. Zatímco by autorovi mělo být umožněno získat odměnu za své intelektuální úsilí, veřejnost by neměla být na nepřiměřeně dlouhou dobu zbavena možnosti dílo volně užívat.
3. Volné dílo musí navždy zůstat volným dílem.Výlučná kontrola nad volnými díly nesmí být znovunastolena nárokováním výlučných práv nad technickými kopiemi děl nebo využitím prostředků technické ochrany pro omezení přístupu k technickým kopiím těchto děl.
4. Oprávněný uživatel digitální kopie volného díla by měl být oprávněn dílo opětovně užívat, kopírovat a upravovat. Institut volného díla automaticky neznamená, že dílo musí být zpřístupněno veřejnosti. Majitelé volných děl vyjádřených ve fyzické podobě mají právo k nim omezit přístup. Jakmile je však dílo jednou zpřístupněno, nesmí být kladeny žádné zákonné překážky pro opětovné užívání, upravování nebo kopírování volného díla.
5. Dohody nebo opatření technické ochrany, jejichž cílem je omezení přístupu a možnosti nakládat s volnými díly, nesmí být uplatněny. Institut volného díla garantuje uživateli toto dílo opětovně užívat, upravovat a kopírovat. Totéž umožňuje rovněž právo uživatele dílo užít pramenící z omezení autorského práva, volná užití a zákonné licence, které zajišťují, že nakládání s autorskými díly nesmí být omezeno smluvními nebo technologickými prostředky.

Kromě toho, níže uvedené principy se týkají dobrovolně poskytnutých děl nositeli autorských práv a práva dílo užít:

1. Dobrovolné vzdání se autorských práv a volné poskytnutí autorských děl jsou legitimním výkonem autorových výhradních práv. Mnoho autorů, jejichž díla jsou chráněna autorským právem, si nepřeje užívat této ochrany do plné míry nebo se chtějí všech svých práv vzdát. Tyto dobrovolné projevy vůle jsou legitimním výkonem výhradních práv autora a nesmí být omezovány zákony, nařízeními nebo jinými předpisy včetně ochrany osobnostních práv.
2. O výjimky a omezení autorského práva, volná užití a zákonné licence je potřeba neustále pečovat, aby byla zajištěna efektivita základní rovnováhy mezi ochranou autorských práv a veřejným zájmem. Tato ustanovení vytvářející právo uživatele dílo užít představují jakýsi volný prostor uvnitř současného systému autorských práv. Vezmeme-li v úvahu rapidní tempo probíhajících technologických a společenských změn, je velice podstatné, že na základě těchto ustanovení je možno zajistit chod sociálně prospěšných institucí a pomoci osobám se zdravotním a duševním postižením zapojit se do společnosti. Z těchto důvodů by měly být výjimky a omezení autorského práva, volná užití a zákonné licence vykládány v kontextu vývoje prostředí a ve prospěch veřejného zájmu.

Vedle těchto obecných principů musí být zodpovězeny další důležité otázky ohledně volných děl. Následující obecná doporučení mají za úkol chránit volná díla a zajistit, aby nadále plnila svou úlohu. I když jsou tato doporučení použitelná pro všechny oblasti autorského práva, týkají se především oblasti vzdělávání, kulturního dědictví a vědeckého výzkumu.

Obecná doporučení

1. Doba trvání autorských majetkových práv by měla být zkrácena. Nepřiměřená délka trvání autorských majetkových práv v kombinaci s jejich automatickým vznikem při vzniku díla (není třeba dílo registrovat) velice znesnadňuje přístup ke společným znalostem a kultuře. Navíc dochází ke zvyšování výskytu osiřelých děl (orphan works), které nejsou ani pod kontrolou svých autorů, ani nejsou volnými díly. Nemohou být tedy užívána. Proto by měla být pro nová autorská díla doba trvání autorských majetkových práv zkrácena na přiměřenou délku.
2. Jákákoliv změna rozsahu autorské ochrany (včetně nové úpravy předmětu autorské ochrany nebo rozšíření výlučných práv) musí být zvažována s ohledem na jejich dopad na volná díla. Jakákoliv změna rozsahu autorské ochrany nesmí být aplikována retroaktivně na díla, která jsou již předmětem autorské ochrany. Autorské právo je časově omezená vyjímka ve vztahu k volným dílům naší společné kultury a znalostí. Ve 20. století došlo k rozšíření rozsahu autorských práv za účelem uspokojení zájmů malé skupiny nositelů autorských práv na úkor zájmů široké veřejnosti. Důsledkem je, že se na přístup k většině naší kultury a znalostem vztahují technická a zákonná omezení. Naším úkolem je minimálně zajistit, aby se tato situace nezhoršovala a současně se pokoušet tuto situaci do budoucna vylepšit.
3. Pokud je dílo v zemi svého vzniku považováno za volné dílo, mělo by být za takové považováno i v ostatních zemích světa. Pokud není dílo předmětem autorské ochrany v jedné zemi, ať už z důvodu, že nesplňuje kritérium jedinečného výsledku duševní činnosti autora, nebo proto, že doba trvání autorských práv vypršela, nemělo by být možné pro kohokoliv (včetně autora) obnovit ochranu autorských práv tomuto dílu v jiné zemi, a tím pádem z volného díla učinit dílo chráněné.
4. Jakýkoliv nesprávný nebo zavádějící pokus přisvojit si volné dílo musí být potrestán dle zákona. Pro účely zachování celistvosti volných děl a ochrany jejich uživatelů před nesprávnými a nečestnými požadavky, musí být jakýkoliv falešný nebo zavádějící pokus o nárokování výhradního práva nad volnými díly prohlášen za protiprávní.
5. Žádné jiné právo duševního vlastnictví nesmí být využito k získání výhradního práva nad volnými díly.Volná díla jsou nedílnou součástí rovnováhy uvnitř systému autorského práva. Tato vnitřní rovnováha nesmí být zmanipulována pokusy o znovunastolení nebo získání výlučné kontroly prostřednictvím předpisů, které nejsou součástí autorského práva.
6. Musí existovat praktické a efektivní metody jak zajistit, aby společnost jako celek byla oprávněna opakovaně užívat osiřelá (orphan works) a komerčně nedostupná díla (out of print works). Prodloužení rozsahu a doby trvání autorských práv a poskytování ochrany bez předchozí registrace pro zahraniční díla způsobila veliký nárůst počtu osiřelých děl, které nejsou ani pod kontrolou autorů, ani nejsou volnými díly. Jelikož tato díla nepřinášejí užitek autorům ani společnosti, je potřeba umožnit společnosti jako celku, aby je mohla opakovaně užívat.
7. Instituce spravující kulturní dědictví by měly přijmout primární odpovědnost za organizaci a uchování volných děl.Neziskové instituce spravující kulturní dědictví po staletí uchovávaly naše společné znalosti a kulturu. Jako součást tohoto poslání je potřeba, aby zajistili dostupnost volných děl pro všechny tím, že tato díla uspořádají, uchovají a veřejně zpřístupní.
8. Nesmí existovat zákonné překážky, které by zabraňovaly dobrovolnému sdílení autorských děl nebo jejich předčasnému přesunu mezi volná díla. Oba tyto legitimní výkony výhradních práv zaručené autorským právem jsou podstatné pro zajištění přístupu k základním kulturním hodnotám a znalostem a respektování vůle autora.
9. Užití chráněných děl pro osobní nekomerční potřebu musí být umožněno, k tomuto účelu je třeba hledat alternativní způsoby odměňování autorů. Zatímco je pro osobnostní rozvoj každého jedince nezbytné užívat autorská díla pro nekomerční osobní potřebu, právě tak je zásadní brát v úvahu stanoviska autorů při vytváření nových omezení a výjimek  autorské práva nebo při revidování starých omezení a výjimek  autorského práva.

Upozornění

1. Pokud si přejete podepsat Manifest jménem vaší organizace (a jste k tomu oprávněni), zašlete prosím email na adresu coordinator [zavináč] communia-project [tečka] eu. Uveďte prosím přesný název vaší organizace, URL adresu stránek, vaše křestní jméno, příjmení a vaši pracovní pozici v organizaci. Přiložte prosím logo organizace (nebo URL adresu, kde se logo nachází).

2. Pokud objevíte chyby na těchto stránkách nebo ve vašem podpisu, oznamte to prosím na adrese  webmaster [zavináč] communia-project [tečka] eu

Le livre, comme livre, appartient à l’auteur, mais comme pensée, il appartient – le mot n’est pas trop vaste – au genre humain. Toutes les intelligences y ont droit. Si l’un des deux droits, le droit de l’écrivain et le droit de l’esprit humain, devait être sacrifié, ce serait, certes, le droit de l’écrivain, car l’intérêt public est notre préoccupation unique, et tous, je le déclare, doivent passer avant nous.

Discours d’ouverture du Congrès littéraire international de 1878, Victor Hugo, 1878

Kulturelle Allmende, wie wir sie verstehen, bedeutet Reichtum an freien Informationen und Wissen. Einen Reichtum, der nicht durch Urheberrechte oder sonstige Beschränkungen belastet ist, welche den Zugang oder die Verwendung erschweren.

Ein solcher Zustand von Freiheit kann durch das zeitliche Ablaufen ursprünglich bestehender Rechte begründet sein. Die Freiheit kann aber auch daher rühren, dass von Seiten der Berechtigten alle entsprechenden Rechte mit der Absicht einer Nutzung durch die Allgemeinheit freigegeben wurden. Zu guter Letzt können Informationen und Wissen auch frei sein, weil die Schöpfungshöhe für Urheberrechte oder sonstige gesetzliche Schutzrechte fehlt.

Ein solcher Zustand von Freiheit kann durch das zeitliche Ablaufen ursprünglich bestehender Rechte begründet sein. Die Freiheit kann aber auch daher rühren, dass von Seiten der Berechtigten alle entsprechenden Rechte mit der Absicht einer Nutzung durch die Allgemeinheit freigegeben wurden. Zu guter Letzt können Informationen und Wissen auch frei sein, weil die Schöpfungshöhe für Urheberrechte oder sonstige gesetzliche Schutzrechte fehlt.

Our markets, our democracy, our science, our tradition of free speech, and our art all depend more heavily on a Public Domain of freely available material than they do on the informational material that is covered by property rights. The Public Domain is not some gummy residue left behind when all the good stuff has been covered by property law. The Public Domain is the place we quarry the building blocks of our culture. It is, in fact, the majority of our culture.

The Public Domain”, p. 40f, James Boyle, 2008

Kulturelle Allmende in dem hier verstandenem Sinne ist das, was die Grundlage unseres im Rahmen von Kultur und Allgemeinwissen ausgedrückten Selbstverständnisses bildet. Die kulturelle Allmende ist der Rohstoff, aus dem neues Wissen und neue Kultur entstehen. Dass dieser Rohstoff für jeden frei verfügbar ist, wann immer er möchte und so häufig er möchte: das ist die ewige Garantie der kulturellen Allmende.

Eine große und starke kulturelle Allmende ist deshalb Voraussetzung für eine lebendige Kultur- und Wissensgesellschaft. Sie spielt eine besondere Rolle im Bereich von Bildung, Wissenschaft, kulturellem Erbe und Informationen der öffentlichen Hand. 

Artikel 27 Absatz 1 der UN-Menschenrechtscharta ist schwer vorstellbar ohne das, was wir hier die kulturelle Allmende nennen:

Jeder hat das Recht, am kulturellen Leben der Gesellschaft frei teilzunehmen, sich an den Künsten zu erfreuen und am wissenschaftlichen Fortschritt und dessen Errungenschaften teilzuhaben. ()

Artikel 27 Abs. 1, Allgemeine Erklärung der Menschenrechte, Resolution 217 A (III) der UN-Generalversammlung vom 10. Dez. 1948

Die vernetzte digitale Wissensgesellschaft geht mit einem neuen Spannungsverhältnis zwischen der kulturellen Allmende und den Werkrechten einher. Um die kulturelle Allmende in diesem Umfeld zu bewahren und zu stärken, bedarf es eines übergreifenden, zeitgemäßen Verständnisses von der Natur und Aufgabe dieser Institution.

Ziel dieses Manifestes ist es deshalb, unser Verständnis der kulturellen Allmende zu erläutern und die notwendigen Grundlagen und Leitlinien zur Stärkung dieser Institution am Beginn des 21. Jahrhundert herauszuarbeiten.

Zu diesem Zweck soll hier die Stellung der kulturellen Allmende in Bezug auf Urheberrechte und sonstige immaterielle Schutzrechte im Bereich des gewerblichen Rechtsschutzes (wie beispielsweise Patent-, Marken- oder Datenbankrechte) untersucht werden. Um das Verständnis des Textes zu erleichtern, soll im Folgenden von allen diesen Rechten unter dem gemeinsamen Oberbegriff der Werkrechte gesprochen werden. Alles das, was Gegenstand dieser Rechte ist, sei deshalb folgerichtig unter dem Begriff der Werke benannt. Als Urheber sind diejenigen vereint, welche sich für das Entstehen von Werken verantwortlich zeichnen.Die kulturelle Allmende im 21. Jahrhundert

Die kulturelle Allmende im 21sten Jahrhundert

Zur der kulturellen Allmende im Sinne dieses Manifests gehören alle kulturellen Güter, die ohne die Beachtung von entsprechenden Werkrechten bedingungslos benutzt werden können. Neben den Werken, die schon aus gesetzlichen Gründen in den benannten Bereich fallen, sollen nach der hier angenommenen Definition auch die vielen Werke gehören, bei denen die Urheber durch entsprechende Kennzeichnung so umfassend wie ihnen möglich auf alle Rechte verzichtet haben. Schließlich werden wir für die Zwecke dieses Textes dem Begriff der kulturellen Allmende auch diejenigen Werke zuordnen, welche aufgrund von gesetzlichen Ausnahmen und Beschränkungen dem Nutzer trotz bestehender Rechte zugänglich sind.

Alle diese Quellen ermöglichen einen weitreichend freien Zugriff auf das, was die Kultur unserer Gesellschaft ausmacht. Sie sind deshalb von hoher Bedeutung. Es gehört zu den vornehmsten Zielen, diese Quellen aufrechtzuerhalten und zu stärken. Jeder soll grundsätzlich frei aus dem schöpfen dürfen, was Gegenstand unseres gemeinsamen Wissens und unserer Kultur ist.

Kulturelle Allmende im eigentlichen Sinne:

Alles das, was an gemeinsamen Wissen, Kultur und sonstigen Ressourcen schon aufgrund Gesetzes frei von Werkrechten ist, macht den Kernbestand der kulturellen Allmende aus.

Dabei lassen sich zwei verschiedene Gattungen unterscheiden:

• Werke, bei denen die Rechte der Urheber erloschen sind. Werkrechte sind Rechte, die den Rechteinhabern auf Zeit verliehen werden. Gleichzeitig mit dem Erlöschen dieser Rechte verlieren die gesetzlichen Werknutzungsbeschränkungen ihre Wirkung. In manchen Ländern verbleiben jedoch selbst dann noch Urheberpersönlichkeitsrechte.
• Werke, bei denen von Anbeginn die Voraussetzungen für einen gesetzlichen Schutz nicht erfüllt sind. Werkrechtefreiheit liegt vor, wenn einem Werk die erforderliche Schöpfungshöhe fehlt. Trotz einer gewissen Originalität kann Werken jedoch auch dann ein Schutz versagt sein, wenn sie per Gesetz kategorisch von diesem ausgeschlossen sind, wie etwa bloße Daten, Tatsachen, Ideen, amtliche Werke oder sich selbst bedingende Beschreibungen von Abläufen, Verfahren, Konzepten, Prinzipien oder Entdeckungen. Ein Schutz besteht in diesen Fällen nicht, weil die entsprechende Werke zu wichtig für das Funktionieren unserer Gesellschaften sind.

Die kulturelle Allmende im eigentlichen Sinne stellt ein historisch gewachsenes Gleichgewicht in der Abwägung zwischen den gesetzlich verkörperten Interessen der Urheber und der Allgemeinheit dar. Sie ist Grundlage für die kulturelle Erinnerung und Wissensbasis unserer Gesellschaft. 

Seit der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts sieht sie sich jedoch sowohl Eingriffen durch die Verlängerung der Werkrechteschutzdauer als auch Eingriffen durch die Einführung zusätzlicher, werkrechteähnlicher Regelungen ausgesetzt.

Die kulturelle Allmende im weiteren Sinne:

Rund um den beschriebenen strukturellen Kern der kulturellen Allmende gibt es zusätzliche Quellen freier Werke. Der Zugang zu den Werken dieses Ursprungs gründet in einer besonderen Freiheit, die den für eine aktive Kultur- und Wissensgesellschaft lebensnotwendigen Lebensraum schafft. Sie stellt den Vorrang bestimmter gesellschaftlicher Bedürfnisse sicher und schafft die Voraussetzungen dafür, dass Urheber aus freien Stücken über die rechtlichen Belange ihrer Werke bestimmen können. In manchen Fällen hängt der Zugang zu diesen Quellen allerdings entweder von der Form der Nutzung oder der Zugehörigkeit zu besonderen Nutzergruppen ab:

• Werke, die von ihren Urhebern zur freien Verfügung gestellt werden. Es ist Urhebern möglich, ihre gesetzlich gewährten Schutzrechte weitgehend dadurch aufzuheben, dass sie der Allgemeinheit das Recht auf freie Nutzung ihres Werkes in jedweder Form einräumen. In manchen Staaten ist sogar möglich, als Urheber auf sämtliche Rechte zu verzichten und das Werk so schon zu Lebzeiten in den Bereich des strukturellen Kerns der kulturellen Allmende zu überführen. Als Beispiel für eine Definition der freien Nutzung sei hier auf die Free Software Definition die Definition of free cultural works und die Open Definition verwiesen.
• Ausnahmen und Beschränkungen zu Werkrechten. Es gibt eine begrenzte Anzahl von Umständen, unter denen ein Nutzer gegenüber den üblicherweise bestehenden Werkrechten in seinem Sinne bevorrechtigt ist. Diese Vorrechte stellen bis zu einem gewissen Grad Zugang zu unserer gemeinsamen Kultur- und Wissensbasis sicher und nehmen so eine wichtige soziale Aufgabe wahr. Das Bestehen der Vorrechte ist von wesentlicher Bedeutung für die kulturelle Allmende.

Die derzeitige Reichweite der kulturellen Allmende im engen und weiteren Sinne begünstigt Innovationen und kulturelle Teilhabe. Deshalb ist es so wichtig, sie zum Wohle der gesamten Gesellschaft in allen ihren Ausprägungen zu bewahren und ihre Schlüsselrolle auch im Zeitalter rapider technologischer und sozialer Veränderungen aufrechtzuerhalten.

Generelle Prinzipien

Bei der Bewahrung der kulturellen Allmende ist es wichtig, eine Reihe von grundlegenden Prinzipien zu beachten. Das Verständnis dieser Prinzipien ist notwendig, um die sinnvolle Funktion der kulturellen Allmende im zunehmend technologischen Umfeld der vernetzten Wissensgesellschaft sicherzustellen. 

Prinzipien der kulturellen Allmende im engeren Sinne:

1. Die kulturelle Allmende ist die Regel, Werkrechteschutz die Ausnahme. Weil der Schutz von Werkrechten nur für Werke mit einer gewissen Schöpfungshöhe gewährt wird, bleibt der größte Teil der täglich weltweit erzeugten Daten, Informationen und Ideen automatisch frei und bereichert die kulturelle Allmende. Deren Umfang vergrößert sich daneben zusätzlich jedes Jahr durch das Freiwerden von Werken, deren Werkrechteschutz nach Ende des gesetzlichen Zeitraumes ausläuft. Sowohl die Bewahrung von kreativitätshonorierenden Mindeststandards für die Gewährung von Werkrechteschutz als auch eine maßvolle Werkrechteschutzdauer tragen dazu bei, dass der Zugang zu unserer gemeinsamen Kultur- und Wissensbasis für alle sichergestellt ist.
2. Werkrechteschutz soll nur so lange dauern, wie es im Rahmen eines Kompromisses zwischen den Interessen der Urheber und der Gesellschaft an unbeschränkter Teilhabe an Kultur und Wissen notwendig ist. Es gibt weder aus der Perspektive der Urheber noch aus historischen, ökonomischen, sozialen oder sonstigen Gründen ein triftiges Argument für eine ausgreifend lange Werkrechteschutzdauer. So legitim es ist, dass Urheber die Früchte ihrer intellektuellen Arbeit ernten, so illegitim ist es, die gesellschaftliche Teilhabe auch nach übermäßig langer Zeit noch zu erschweren.
3. Was zur kulturellen Allmende gehört, muss kulturelle Allmende bleiben. Es darf nicht sein, dass ursprünglich frei gewordene Werke wieder dadurch unfrei werden, dass ein ausschließlicher Anspruch auf technische Reproduktion dieser Werke erhoben wird. Dasselbe gilt, wenn technische Maßnahmen zur Beschränkung des Zugangs zu solchen technischen Reproduktionen ergriffen werden.
4. Der rechtmäßige Nutzer einer Digitalkopie eines Werks aus der kulturellen Allmende soll frei sein, die Kopie in seinem Sinne zu verwenden. Der Umstand, dass ein Werk zur kulturellen Allmende gehört, bedeutet nicht notwendigerweise dass es der Öffentlichkeit zur Verfügung gestellt werden muss. Jedem Eigentümer eines solchen Werkstücks ist es unbenommen, anderen den Zugang zu verwehren. Ist jedoch entsprechender Zugang gewährt worden, sollte es keine gesetzliche Beschränkungen im Hinblick auf die Nutzung digitaler Kopien des Werks geben.
5. Die Umgehung der durch die kulturelle Allmende gewährter Freiheiten mit Hilfe vertraglicher oder technischer Maßnahmen darf nicht zulässig sein. Werke der kulturellen Allmende dürfen nach Wahl verwendet, bearbeitet und vervielfältigt werden. Es darf nicht zulässig sein, diese Rechte durch vertragliche oder technische Konstruktionen zu beschränken. Das gilt im Bezug auf Werkrechte auch für die durch gesetzlichen Ausnahmen und Beschränkungen gewährten Freiheiten.

Prinzipien der kulturellen Allmende im weiteren Sinne:

1. Das freiwillige Verzichten auf Werkrechte ist eine legitime Ausübung dieser Rechte. Viele Urheber haben kein Interesse daran, ihre Werkrechte voll auszureizen. Manche möchten sogar vollständig auf alle Rechte am Werk verzichten. Unter der Voraussetzung, dass diese Handlungen freiwillig geschehen, soll die teilweise oder vollständige Freigabe als eine legitime Ausübung der Werkrechte des Urhebers akzeptiert und nicht durch Gesetz oder Konstruktionen wie das Urheberpersönlichkeitsrecht behindert werden.
2. Ausnahmen und Beschränkungen der Werkrechte müssen im Hinblick auf eine effektive Gewährleistung der maßvollen Abwägung zwischen den Interessen von Urhebern und der Allgemeinheit stetig im Blick behalten werden. Sie sind die Voraussetzung für Nutzervorrechte und eröffnen Spielraum im System der Werkrechte. In einer Zeit schnelllebiger gesellschaftlicher und technologischer Veränderungen ist es notwendig, unter Berücksichtigung der legitimen Urheberinteressen die Fähigkeit der Vorrechte zur allgemeinen Erschließung unserer Kultur- und Wissensbasis fortwährend zu überprüfen. Die Ausnahmen und Beschränkungen sollten in diesem Sinne als evolutionäre Regelungen verstanden werden, deren regelmäßige Adaption an neue Verhältnisse im allgemeinen Interesse liegt.

Neben den vorgenannten grundsätzlichen Erwägungen ist es notwendig, eine Reihe von weiteren Angelegenheiten unmittelbar anzusprechen. Die folgenden Empfehlungen zielen darauf ab, den Bestand der kulturellen Allmende zu schützen und das zukünftige Funktionieren in einer sinnvollen Weise sicherzustellen. Die Empfehlungen beziehen sich grundsätzlich auf das gesamte thematische Spektrum von Werkrechten; besonders relevant sind sie indes für den Bereich der Bildung, wissenschaftlichen Forschung sowie des kulturellen Erbes.

Empfehlungen

1. Die Dauer des Schutzes von Werkrechten sollte verkürzt werden. Ein bedingungsloser, zeitlich unverhältnismäßig langer, gegebenenfalls sogar postmortaler Schutz von Werkrechten wirkt sich in einem hohen Maße nachteilig auf die Zugangsmöglichkeiten zur gemeinsamen Kultur- und Wissensbasis unserer Gesellschaft aus. Eine übermäßig lange Schutzdauer vergrößert zudem die Wahrscheinlichkeit so genannter verwaister Werke, bei denen noch während der Laufzeit Urheber beziehungsweise Erben nicht mehr erreicht werden können und somit trotz eingestellter wirtschaftlicher Auswertung des Werkes eine Übernahme in die kulturelle Allmende scheitert. Aus diesem Grunde sollte für neue Werke künftig eine angemessenere Schutzdauer gelten, die ab einem bestimmten Zeitpunkt zudem an formelle Bedingungen geknüpft ist.
2. Jedwede Änderung des Schutzbereichs von Werkrechten muss die Auswirkungen auf die kulturelle Allmende mit in Betracht ziehen. Änderungen der Schutzdauer werkrechtlicher Bestimmungen dürfen sich nicht rückwirkend auf Werke beziehen, deren Schutzdauer bereits läuft. Die Werkrechte sind eine zeitlich befristete Ausnahme vom Grundsatz der freien Allgemeinverfügbarkeit unserer gemeinsamen Kultur- und Wissensbasis. Auf Kosten der Allgemeinheit ist zu Gunsten einer kleinen Gruppe von Rechtsinhabern die Schutzdauer im 20. Jahrhundert mehrmals verlängert worden. Als Folge dessen ist die Erreichbarkeit eines Großteils nicht nur unserer neuesten, sondern auch neueren Kultur hinter werkrechtlichen Bestimmungen und technischen Einschränkungen verschlossen. Es ist zu gewährleisten, dass sich diese Umstände nicht noch weiter verschlechtern. Vielmehr sollte es künftig das Ziel sein, die Bedingungen in Richtung eines wieder ausgewogeneren Verhältnisses zwischen den Interessen der Verwerter und der Allgemeinheit zurück zu entwickeln.
3. Gehört ein Werk nach Ablauf der Schutzdauer aufgrund der Bestimmungen seines Ursprungslandes zur kulturellen Allmende, so sollte dies automatisch auch für jeden anderen Staat der Welt gelten. Wenn ein Werk in seinem Ursprungsland keinen Rechtsschutz beanspruchen kann, weil es entweder nicht die erforderliche Schöpfungshöhe aufweist oder die Schutzdauer überschritten hat, sollte es weder für den Urheber noch sonst jemanden möglich sein, Werkrechte in einem anderen Staat beanspruchen zu können, selbst wenn dort grundsätzlich andere Bedingungen gälten.
4. Jeder Versuch, Werke der kulturellen Allmende zu unterschlagen, muss rechtliche Konsequenzen haben. Um die Vollständigkeit der kulturellen Allmende zu schützen und ihre Nutzer vor unrichtigen oder betrügerischen Ansprüchen zu bewahren, muss jeder bewusste Versuch der Inanspruchnahme ausschließlicher Rechte an einem Werk der kulturellen Allmende für ungesetzlich erklärt werden.
5. Niemand darf ausschließliche Werkrechte an einem Werk der kreativen Allmende erlangen. Die kreative Allmende ist entscheidend für das Gleichgewicht der Gesamtheit aller Werkrechte. Dieses Gleichgewicht darf nicht durch Versuche zur Erlangung oder Wiederherstellung von ausschließlichen Rechten beeinträchtigt werden.
6. Es muss einen effektiven Weg geben, verwaiste oder im regulären Handel dauerhaft vergriffene Werke zur freien Verwendung der Gesellschaft verfügbar zu machen. Die Ausweitung von Schutzbereich und Schutzdauer der Werkrechte hat eine große Menge von Werken zur Folge, die weder irgendwelchen Verfügungsberechtigten noch der kulturellen Allmende zuzurechnen sind. Da von diesem Zustand sowohl Urheber beziehungsweise deren Erben als auch die Allgemeinheit nicht profitieren, sollte ein Weg geschaffen werden, der die freie Weiterverwendung zugunsten der Gemeinschaft ermöglicht.
7. Kulturinstitutionen sollten es als eine besondere Aufgabe ansehen, Werke der kulturellen Allmende auszuweisen und zu erhalten. Seit Jahrhunderten ist es Auftrag gemeinnütziger Einrichtungen, unsere Kultur- und Wissensbasis zu erhalten. Als Teil dieser Aufgabe sollten sie durch Kennzeichnungs- und Konservierungsmaßnahmen sicherstellen, dass Werke der kulturellen Allmende für die gesamte Gesellschaft frei verfügbar sind.
8. Das freiwillige Einräumen von Nutzungsrechten oder gar die vollumfängliche Rechtsentäußerung zu Gunsten der kulturellen Allmende darf nicht durch gesetzliche Bestimmungen behindert werden. Beide Handlungen sollten legitime Ausübung der einem Urheber zukommenden Werkrechte sein. Sie sind von hoher Bedeutung für den Zugang der Gesellschaft zu ihren Kultur- und Wissensgütern und sollten aus Respekt vor den Wünschen einer Vielzahl von Urhebern ermöglicht werden.
9. Unter der Voraussetzung einer Fortentwicklung der Kompensationsmechanismen für Urheber muss private, nicht-kommerzielle Nutzung geschützter Werke grundsätzlich möglich sein. Dabei gilt aber: So wichtig der Zugang jedes einzelnen zur nicht-kommerziellen Nutzung von allen veröffentlichten Werken ist, so wichtig ist es gleichzeitig auch, die Position der Urheber bei jeder Veränderung von Werkrechten zu Gunsten der Werknutzer mit in Betracht zu ziehen.

“Le livre, comme livre, appartient à l’auteur, mais comme pensée, il appartient—le mot n’est pas trop vaste—au genre humain. Toutes les intelligences y ont droit. Si l’un des deux droits, le droit de l’écrivain et le droit de l’esprit humain, devait être sacrifié, ce serait, certes, le droit de l’écrivain, car l’intérêt public est notre préoccupation unique, et tous, je le déclare, doivent passer avant nous.”

Victor Hugo, Discours d’ouverture du Congrès littéraire international de 1878, 1878

The public domain, as we understand it, is the wealth of information that is free from the barriers to access or reuse usually associated with copyright protection, either because it is free from any copyright protection or because the right holders have decided to remove these barriers. It is the basis of our self-understanding as expressed by our shared knowledge and culture. It is the raw material from which new knowledge is derived and new cultural works are created. The Public Domain acts as a protective mechanism that ensures that this raw material is available at its cost of reproduction – close to zero – and that all members of society can build upon it. Having a healthy and thriving Public Domain is essential to the social and economic well-being of our societies. The Public Domain plays a capital role in the fields of education, science, cultural heritage and public sector information. A healthy and thriving Public Domain is one of the prerequisites for ensuring that the principles of Article 27 (1) of the Universal Declaration of Human Rights (‘Everyone has the right freely to participate in the cultural life of the community, to enjoy the arts and to share in scientific advancement and its benefits.’) can be enjoyed by everyone around the world.

“Our markets, our democracy, our science, our traditions of free speech, and our art all depend more heavily on a Public Domain of freely available material than they do on the informational material that is covered by property rights. The Public Domain is not some gummy residue left behind when all the good stuff has been covered by property law. The Public Domain is the place we quarry the building blocks of our culture. It is, in fact, the majority of our culture.”

James Boyle, The Public Domain, p.40f, 2008

The digital networked information society has brought the issue of the Public Domain to the foreground of copyright discussions. In order to preserve and strengthen the Public Domain we need a robust and up-to-date understanding of the nature and role of this essential resource. This Public Domain Manifesto defines the Public Domain and outlines the necessary principles and guidelines for a healthy Public Domain at the beginning of the 21st century. The Public Domain is considered here in its relation to copyright law, to the exclusion of other intellectual property rights (like patents and trademarks), and where copyright law is to be understood in its broadest sense to include economic and moral rights under copyright and related rights (inclusive of neighboring rights and database rights). In the remainder of this document copyright is therefore used as a catch-all term for these rights. Moreover, the term ‘works’ includes all subject-matter protected by copyright so defined, thus including databases, performances and recordings. Likewise, the term ‘authors’ includes photographers, producers, broadcasters, painters and performers.

The Public Domain in the 21st Century

The Public Domain as aspired to in this Manifesto is defined as cultural material that can be used without restriction, absent copyright protection. In addition to works that are formally in the public domain, there are also lots of valuable works that individuals have voluntarily shared under generous terms creating a privately constructed commons that functions in many ways like the public domain. Moreover, individuals can also make use of many protected works through exceptions and limitations to copyright, fair use and fair dealing. All of these sources that allow for increased access to our culture and heritage are important and all need to be actively maintained in order for society to reap the full benefit of our shared knowledge and culture.

The Public Domain

The structural Public Domain lies at the core of the notion of the Public Domain and is comprised of our shared knowledge, culture and resources that can be used without copyright restrictions by virtue of current law. Specifically, the structural Public Domain is made up of two different classes of material:

1. Works of authorship where the copyright protection has expired. Copyright is a temporary right granted to authors. Once this temporary protection has come to its end, all legal restrictions cease to exist, subject in some countries to the author’s perpetual moral rights.
2. The essential commons of information that is not covered by copyright. Works that are not protected by copyright because they fail the test of originality, or are excluded from protection (such as data, facts, ideas, procedures, processes, systems, methods of operation, concepts, principles, or discoveries, regardless of the form in which they are described, explained, illustrated, or embodied in a work, as well as laws and judicial and administrative decisions). This essential commons is too important for the functioning of our societies to be burdened with legal restrictions of any nature even for a limited period.

The structural Public Domain is an historically grown balance to the rights of authors protected by copyright and it is essential to the cultural memory and knowledge base of our societies. In the second half of the 20th century all two elements identified here have been strained by the extension of the term of copyright protection and the introduction of more copyright-like regimes of legal protection.

Voluntary commons and user prerogatives

In addition to this structural core of the Public Domain, there are other essential sources that enable individuals to freely interact with copyright protected works. These represent the “breathing space” of our current culture and knowledge, ensuring that copyright protection does not interfere with specific requirements of society and the voluntary choices of authors. While these sources increase access to protected works, some of them make this access conditional on certain forms of use or restrict access to certain classes of users:

1. Works that are voluntarily shared by their rights holders. Creators can remove use restrictions from their works by either freely licensing them, or by using other legal tools to allow others to use their works without restrictions, or by dedicating them to the Public Domain. For free licencing definitions see the definition of free software http://www.gnu.org/philosophy/free-sw.html, the definition of free cultural works http://freedomdefined.org/Definition, and the open knowledge definition http://opendefinition.org/1.0/ for reference.
2. The user prerogatives created by exceptions and limitations to copyright, fair use and fair dealing. These prerogatives are an integral part of the Public Domain. They ensure that there is sufficient access to our shared culture and knowledge, enabling the functioning of essential social institutions and enabling social participation of individuals with special needs.

Taken together, the public domain, the voluntary sharing of works and exceptions and limitations to copyright, fair use and fair dealing go a long way to ensure that everyone has access to our shared culture and knowledge in order to facilitate innovation and cultural participation for the benefit of the entire society. It is therefore important that the Public Domain in both its incarnations is actively maintained so that it can continue to fulfill this key role in this period of rapid technological and social change.

General Principles

In a period of rapid technological and social change the Public Domain fulfills an essential role in cultural participation and digital innovation, and therefore needs to be actively maintained. Active maintenance of the Public Domain needs to take into account a number of general principles. The following principles are essential to preserve a meaningful understanding of the Public Domain and to ensure that the Public Domain continues to function in the technological environment of the networked information society. With regard to the structural Public Domain these are as follows:

1. The Public Domain is the rule, copyright protection is the exception. Since copyright protection is granted only with respect to original forms of expression, the vast majority of data, information and ideas produced worldwide at any given time belongs to the Public Domain. In addition to information that is not eligible for protection, the Public Domain is enlarged every year by works whose term of protection expires. The combined application of the requirements for protection and the limited duration of the copyright protection contribute to the wealth of the Public Domain so as to ensure access to our shared culture and knowledge.
2. Copyright protection should last only as long as necessary to achieve a reasonable compromise between protecting and rewarding the author for his intellectual labour and safeguarding the public interest in the dissemination of culture and knowledge. From neither the perspective of the author nor the general public do any valid arguments exist (whether historical, economic, social or otherwise) in support of an exceedingly long term of copyright protection. While the author should be able to reap the fruits of his intellectual labour, the general public should not be deprived for an overly long period of time of the benefits of freely using those works.
3. What is in the Public Domain must remain in the Public Domain. Exclusive control over Public Domain works must not be reestablished by claiming exclusive rights in technical reproductions of the works, or using technical protection measures to limit access to technical reproductions of such works.
4. The lawful user of a digital copy of a Public Domain work should be free to (re-)use, copy and modify such work. The Public Domain status of a work does not necessarily mean that it must be made accessible to the public. The owners of physical works that are in the Public Domain are free to restrict access to such works. However once access to a work has been granted then there ought not be legal restrictions on the re-use, modification or reproduction of these works.
5. Contracts or technical protection measures that restrict access to and re-use of Public Domain works must not be enforced. The Public Domain status of a work guarantees the right to re-use, modify and reproduce. This also includes user prerogatives arising from exceptions and limitations, fair use and fair dealing, ensuring that these cannot be limited by contractual or technological means.

In addition, the following principles are at the core of the voluntary commons and user prerogatives described above:

1. The voluntary relinquishment of copyright and sharing of protected works are legitimate exercises of copyright exclusivity. Many authors entitled to copyright protection for their works do not wish to exercise these rights to their full extent or wish to relinquish these rights altogether. Such actions, provided that they are voluntary, are a legitimate exercise of copyright exclusivity and must not be hindered by law, by statute or by other mechanisms including moral rights.
2. Exceptions and limitations to copyright, fair use and fair dealing need to be actively maintained to ensure the effectiveness of the fundamental balance of copyright and the public interest. These mechanisms create user prerogatives that constitute the breathing space within the current copyright system. Given the rapid pace of change in both technology and society it is important that they remain capable of ensuring the functioning of essential social institutions and the social participation of individuals with special needs. Therefore, exceptions and limitations to copyright, fair use and fair dealing should be construed as evolutionary in nature and constantly adapted to account for the public interest.

In addition to these general principles, a number of issues relevant to the Public Domain must be addressed immediately. The following recommendations are aimed at protecting the Public Domain and ensuring that it can continue to function in a meaningful way. While these recommendations are applicable across the spectrum of copyright, they are of particular relevance to education, cultural heritage and scientific research.

General Recommendations

1. The term of copyright protection should be reduced. The excessive length of copyright protection combined with an absence of formalities is highly detrimental to the accessibility of our shared knowledge and culture. Moreover, it increases the occurrence of orphan works, works that are neither under the control of their authors nor part of the Public Domain, and in either case cannot be used. Thus, for new works the duration of copyright protection should be reduced to a more reasonable term.
2. Any change to the scope of copyright protection (including any new definition of protectable subject-matter or expansion of exclusive rights) needs to take into account the effects on the Public Domain. Any change of the scope of copyright protection must not be applied retroactively to works already subject to protection. Copyright is a time-limited exception to the Public Domain status of our shared culture and knowledge. In the 20th century its scope has been significantly extended, to accommodate the interests of a small class of rights holders at the expense of the general public. As a result, most of our shared culture and knowledge is locked away behind copyright and technical restrictions. We must ensure that this situation will not be worsened at a minimum, and be affirmatively improved in the future.
3. When material is deemed to fall in the structural Public Domain in its country of origin, the material should be recognized as part of the structural Public Domain in all other countries of the world. Where material in one country is not eligible for copyright protection because it falls under a specific copyright exclusion, either because it does not meet the criterion of originality or because the duration of its protection has lapsed, it should not be possible for anyone (including the author) to invoke copyright protection on the same material in another country so as to withdraw this material from the structural Public Domain.
4. Any false or misleading attempt to misappropriate Public Domain material must be legally punished. In order to preserve the integrity of the Public Domain and protect users of Public Domain material from inaccurate and deceitful representations, any false or misleading attempts to claim exclusivity over Public Domain material must be declared unlawful.
5. No other intellectual property right must be used to reconstitute exclusivity over Public Domain material. The Public Domain is integral to the internal balance of the copyright system. This internal balance must not be manipulated by attempts to reconstitute or obtain exclusive control via regulations that are external to copyright.
6. There must be a practical and effective path to make available ‘orphan works’ and published works that are no longer commercially available (such as out-of-print works) for re-use by society. The extension of the scope and duration of copyright and the prohibition of formalities for foreign works have created a huge body of orphan works that are neither under the control of their authors nor part of the Public Domain. Given that such works under current law do not benefit their authors or society, these works need to be made available for productive re-use by society as a whole.
7. Cultural heritage institutions should take upon themselves a special role in the effective labeling and preserving of Public Domain works. Not-for-profit cultural heritage organizations have been entrusted with preservation of our shared knowledge and culture for centuries. As part of this role they need to ensure that works in the Public Domain are available to all of society, by labeling them, preserving them and making them freely available.
8. There must be no legal obstacles that prevent the voluntary sharing of works or the dedication of works to the Public Domain. Both are legitimate exercises of exclusive rights granted by copyright and both are critical to ensuring access to essential cultural goods and knowledge and to respecting authors’ wishes.
9. Personal non-commercial uses of protected works must generally be made possible, for which alternative modes of remuneration for the author must be explored. While it is essential for the self-development of each individual that he or she be able to make personal non-commercial uses of works, it is just as essential that the position of the author be taken into consideration when establishing new limitations and exceptions on copyright or revising old ones.

“Le livre, comme livre, appartient à l’auteur, mais comme pensée, il appartient—le mot n’est pas trop vaste—au genre humain. Toutes les intelligences y ont droit. Si l’un des deux droits, le droit de l’écrivain et le droit de l’esprit humain, devait être sacrifié, ce serait, certes, le droit de l’écrivain, car l’intérêt public est notre préoccupation unique, et tous, je le déclare, doivent passer avant nous.”

Victor Hugo, Discours d’ouverture du Congrès littéraire international de 1878, 1878

El dominio púbico, como lo entendemos, es la riqueza de información que está libre de barreras de acceso o de reutilización usualmente asociada a la protección de la propiedad intelectual, ya sea porque está libre de cualquier protección de derechos o porque los titulares de derechos han decidido eliminar dichas barreras. Es la base de nuestra propia comprensión expresada por nuestro conocimiento y nuestra cultura comunes. Es el material en bruto a partir del cual se deriva nuestro conocimiento y se crean nuevas obras. El dominio público actúa como un mecanismo de protección que garantiza que este material en bruto esté disponible sólo a su coste de reproducción — cercano a cero — y que todos los miembros de la sociedad puedan construir a partir de él. Tener un dominio público saludable y próspero es esencial para el bienestar social y económico de nuestras sociedades. El dominio público juega un papel capital en los ámbitos de la educación, la ciencia, el patrimonio cultural y la información del sector público. Un dominio público saludable y próspero es uno de los prerequisitos para garantizar que los principios del artículo 27 (1) de la Declaración universal de los derechos humanos (‘Toda persona tiene derecho a participar libremente en la vida cultural de la comunidad, a gozar de las artes y a participar en el progreso científico y sus beneficios.’) pueda ser disfrutado por cualquiera en cualquier parte del mundo.

“Nuestros mercados, nuestra democracia, nuestra ciencia, nuestra tradición de libertad de expresión y nuestro arte, todo depende en mayor medida de un dominio público de contenidos disponibles de manera libre más que en el material informativo que está cubierto por los derechos propietarios. El dominio público no es el residuo pegajoso que queda cuando todo lo bueno ha sido cubierto por leyes de propiedad. El dominio público es el lugar donde extraemos los ladrillos para construir nuestra cultura. De hecho, es la mayoría de nuestra cultura.”

James Boyle, The Public Domain, p.40f, 2008

La sociedad de la información digital en red ha llevado la cuestión del dominio público al primer plano de las discusiones sobre propiedad intelectual. Para preservar y reforzar el dominio público necesitamos una interpretación sólida y actualizada de la naturaleza y el papel de este recurso esencial. Este Manifiesto del Dominio Público define el dominio público y señala las directrices y los principios necesarios para un dominio público saludable en los inicios del siglo XXI. El domino público se considera aquí en relación a la ley de derecho de autor, excluyendo otros derechos de propiedad industrial (como las patentes y las marcas), y donde la ley de derecho de autor debe entenderse en su sentido más amplio para incluir los derechos económicos y morales de autor y los derechos conexos (incluyendo los derechos sobre bases de datos). Así pues, en el resto de este documento, se utiliza ‘derecho de autor’ como un término general para todos estos derechos. Además, el término ‘obras’ incluye todos los contenidos protegidos por el derecho de autor como se ha definido, lo que incluye bases de datos, interpretaciones y grabaciones. De la misma manera, el término ‘autores’ incluye fotógrafos, productores, emisores, pintores e intérpretes.

El dominio público en el siglo XXI

El dominio público anhelado en este manifiesto se define como los contenidos culturales que pueden ser utilizados sin restricciones, ausentes de protección de derechos de autor. Además de las obras que se encuentran formalmente en el dominio público, también hay muchas obras valiosas que los individuos voluntariamente comparten bajo condiciones generosas creando un procomún construido privadamente que funciona en muchos sentidos como el dominio público. Por otra parte, los individuos también pueden hacer uso de muchas obras protegidas mediante excepciones y límites a los derechos de autor, el uso y el trato legítimo. Todas estas fuentes que permiten incrementar el acceso a nuestra cultura y a nuestro patrimonio son importantes y todos necesitamos mantenerlas activas para que la sociedad recoja el beneficio completo de compartir nuestra cultura y nuestro conocimiento.

El dominio público

The structural Public Domain lies at the core of the notion of the Public Domain and is comprised of our shared knowledge, culture and resources that can be used without copyright restrictions by virtue of current law. Specifically, the structural Public Domain is made up of two different classes of material:

1. Obras de autoría donde el plazo de protección de los derechos de autor ha expirado. La propiedad intelectual ofrece unos derechos temporales a los autores. Cuando esta protección temporal llega a su fin, todas las restricciones legales dejan de existir, sin perjuicio que en algunos países existan derechos morales perpetuos para los autores.
2. El procomún esencial de la información que no está cubierto por la propiedad intelectual. Obras que no se protegen por el derecho de autor porque no pasan el test de originalidad o son excluidas de la protección (como los datos, los hechos, las ideas, los procedimientos, los procesos, los sistemas, los métodos de operación, los conceptos, los principios o los descubrimientos, independientemente de la forma cómo son descritos, explicados, ilustrados o incrustados en una obra, así como las leyes y las decisiones judiciales y administrativas). Este procomún esencial es demasiado importante para el funcionamiento de nuestras sociedades para tener que cargar con restricciones legales de cualquier naturaleza incluso por un periodo limitado.

El dominio público estructural es un equilibrio que ha crecido históricamente ante los derechos de los autores protegidos por la propiedad intelectual. Es esencial para la memoria cultural y como base de conocimiento de nuestras sociedades. En la segunda mitad del siglo XX estos dos elementos señalados aquí se han visto afectados por la ampliación del plazo de protección del derecho de autor y la introducción de más regímenes de protección de propiedad intelectual.

El procomún voluntario y las prerrogativas de los usuarios

Además de este núcleo estructural del dominio público, existen otras fuentes esenciales que permiten a los individuos interaccionar libremente con las obras protegidas por el derecho de autor. Estas fuentes representan el “espacio respirable” de nuestro conocimiento y nuestra cultura actuales, asegurando que la protección de la propiedad intelectual no interfiera con los requerimientos específicos de la sociedad y las elecciones voluntarias de los autores. Si bien estas fuentes incrementan el acceso a las obras protegidas, algunas de ellas condicionan el acceso en determinadas formas de uso o restringen el acceso a determinados tipos de usuarios:

1. Obras que son compartidas voluntariamente por sus titulares de derechos.Los creadores pueden eliminar las restricciones de uso de sus obras mediante licencias libres o utilizando otras herramientas legales que permitan a otros utilizar sus obras sin restricciones o bien ofreciendo las obras al dominio público. Para una definición de licencia libre ver como referencia la definición de software libre http://www.gnu.org/philosophy/free-sw.es.html, la definición de obras culturales libres http://freedomdefined.org/Definition/Es, y la definición de conocimiento abierto http://opendefinition.org/1.0/Espanol.
2. Las prerrogativas de los usuarios creadas por las excepciones y los límites a los derechos de autor, el uso y el trato legítimos. Estas prerrogativas son parte integral del dominio público. Aseguran que haya acceso suficiente a nuestra cultura y nuestro conocimiento comunes, permitiendo el funcionamiento de instituciones sociales esenciales y permitiendo la participación social de individuos con necesidades especiales.

En conjunto, el dominio público, el intercambio voluntario de obras y las excepciones y los límites al derecho de autor, el uso y el trato legítimos contribuyen mucho a garantizar que cualquiera tenga acceso a nuestra cultura y nuestro conocimiento comunes con el fin de facilitar la innovación y la participación cultural en beneficio de toda la sociedad. Por lo tanto es importante que el dominio público en ambas de sus encarnaciones sea mantenido de forma activa para que pueda continuar cumpliendo con este papel clave en este período de cambio tecnológico y social acelerado.

Principios generales

En un período de cambio tecnológico y social acelerado el dominio público cumple un papel esencial en la participación cultural y la innovación digital, y por lo tanto debe ser activo. Para mantener activo el dominio público hay que tener en cuenta una serie de principios generales. Los principios siguientes son esenciales para preservar una comprensión significativa del dominio público y para garantizar que el dominio público sigue funcionando en el entorno tecnológico de la sociedad de la información en red. Con respecto al dominio público estructural estos principios son los siguientes:

1. El dominio público es la regla, la protección del derecho de autor la excepción. Dado que la protección del derecho de autor se concede únicamente con respecto a las formas originales de expresión, la gran mayoría de los datos, la información y las ideas generadas mundialmente en cualquier instante pertenecen al dominio público. Además de la información que no es susceptible de ser protegida, el dominio público crece cada año con las obras cuyo plazo de protección expira. La aplicación combinada de los requisitos de protección y la duración limitada de la protección del derecho de autor contribuyen a la riqueza del dominio públic.
2. La protección del derecho de autor debe durar sólo el tiempo necesario para alcanzar un compromiso razonable entre la protección y la recompensa al autor por su labor intelectual y la salvaguardia del interés público en la difusión de la cultura y el conocimiento.Ni desde la perspectiva del autor ni la del público en general no existe ningún argumento válido (ya sea histórico, económico, social o de otro tipo) que apoye un plazo de protección del derecho de autor excesivamente largo. Si bien el autor debe ser capaz de recoger los frutos de su labor intelectual, el público en general no debe ser privado por un período excesivamente largo de tiempo de los beneficios de utilizar libremente las obras.
3. Lo que está en el dominio público debe permanecer en el dominio público.El control exclusivo sobre las obras de dominio público no debe ser restablecido reclamando derechos exclusivos por la reproducción técnica de las obras o por utilizando medidas técnicas de protección para limitar el acceso a las reproducciones técnicas de dichas obras.
4. El usuario legítimo de una copia digital de una obra del dominio público debe ser libre de (re-)utilizarla, copiarla y modificarla. El estado de dominio público de una obra no significa necesariamente que deba ser accesible al público. Los propietarios de obras físicas que se encuentran en el dominio público son libres de restringir el acceso a estas obras. Sin embargo, una vez el acceso a una obra se ha concedido no debería haber restricciones legales para su re-utilización, modificación o reproducción.
5. Los contratos o las medidas técnicas de protección que restringen el acceso y la reutilización de las obras de dominio público no deben ser aplicadas.El estado de dominio público de una obra garantiza el derecho a la re-utilización, la modificación y la reproducción. Esto también incluye las prerrogativas de los usuarios derivadas de las excepciones y los límites, el uso y el trato legítimo, asegurando que no puedan ser limitados por vía contractual o tecnológica.

Además, los principios siguientes constituyen el núcleo del procomún voluntario y las prerrogativas del usuario descritos más arriba:

1. La renuncia voluntaria a los derechos del autor y el intercambio de obras protegidas son ejercicios legítimos de la exclusividad del derecho de autor. Muchos autores que disfrutan de la protección del derecho de autor sobre sus obras no desean ejercer estos derechos en toda su extensión o desean renunciar completamente a estos derechos. Estas acciones, siempre que sean voluntarias, son un ejercicio legítimo de la exclusividad del derecho de autor y no deben verse obstaculizadas por leyes, estatutos u otros mecanismos, incluidos los derechos morales. 
2. Las excepciones y los límites a los derechos de autor, el uso y el trato legítimos necesitan un mantenimiento activo para garantizar la eficacia del equilibrio fundamental entre el derecho de autor y el interés público.Estos mecanismos crean prerrogativas de los usuarios que constituyen el espacio para respirar dentro del sistema actual de propiedad intelectual. Dado el rápido ritmo de cambio en la tecnología y en la sociedad es importante que sigan siendo capaces de garantizar el funcionamiento de las instituciones sociales esenciales y la participación social de las personas con necesidades especiales. Por lo tanto, las excepciones y los límites a los derechos de autor, el uso y el trato legítimos deben ser interpretados como susceptibles de evolucionar en su naturaleza y adaptarse constantemente para tener en cuenta el interés público.

Además de estos principios generales, una serie de cuestiones relacionadas con el dominio público deben ser abordadas inmediatamente. Las recomendaciones siguientes tienen como objetivo proteger el dominio público y asegurar que pueda funcionar de manera significativa. Aunque estas recomendaciones son aplicables en todo el espectro de la propiedad intelectual, son de particular relevancia para la educación, el patrimonio cultural y la investigación científica.

Recomendaciones generales

1. El plazo de protección del derecho de autor debería reducirse.La duración excesiva de la protección del derecho de autor combinada con la ausencia de formalidades es altamente perjudicial para la accesibilidad a nuestro conocimiento y nuestra cultura comunes. Además, incrementa la aparición de obras huérfanas, obras que ni están bajo el control de sus autores ni son parte del dominio público, y que en ningún caso pueden ser utilizadas. Así pues, para obras nuevas la duración de la protección del derecho de autor debería reducirse a un plazo más razonable.
2. Cualquier cambio en el ámbito de la protección del derecho de autor (incluyendo cualquier definición nueva de la materia susceptible de ser protegida o la expansión de los derechos exclusivos) necesita tener en cuenta los efectos sobre el dominio público. Cualquier cambio en el ámbito de la protección del derecho de autor no debe ser aplicado de manera retroactiva a obras ya sujetas a protección. El derecho de autor es una excepción limitada temporalmente al estado de dominio público de nuestra cultura y nuestro conocimiento comunes. En el siglo XX su ámbito de aplicación se ha ampliado significativamente, para dar cabida a los intereses de una pequeña clase de titulares de derechos a expensas del público en general. Como resultado, la mayor parte de nuestra cultura y nuestro conocimiento comunes está encerrado detrás del derecho de autor y de restricciones técnicas. Debemos asegurarnos de que esta situación por lo menos no se verá empeorada, y que se verá mejorada sin duda en el futuro.
3. Cuando un contenido se considere que ha entrado en el dominio público estructural en su país de origen, este contenido material debe ser reconocido como parte del dominio público estructural en todos los demás países del mundo. Cuando en un país determinado contenido no sea susceptible de ser protegido por el derecho de autor ya sea por algún tipo de exclusión específica o porque no cumple el criterio de originalidad o porque la duración de la protección ha caducado, no debería ser posible que nadie (incluso el autor) invocara la protección del derecho de autor sobre el mismo material en otro país con el fin de retirarlo del dominio público estructural.
4. Cualquier intento de falsear o engañar para apropiarse indebidamente de contenidos en el dominio público debe ser castigado legalmente. Para preservar la integridad del dominio público y para proteger a los usuarios de los contenidos en el dominio público de representaciones inexactas y engañosas, cualquier intento de falsear o engañar para reclamar la exclusividad sobre contenidos en el dominio público debe ser declarado ilegal.
5. Ningún otro derecho de propiedad intelectual debe ser utilizado para reconstituir la exclusividad sobre un contenido en el dominio público.El dominio público es esencial para el equilibrio interno del sistema del derecho de autor. Este equilibrio interno no debe ser manipulado por intentos de reconstituir o de obtener un control exclusivo mediante regulaciones externas al derecho de autor.
6. Tiene que haber un camino práctico y eficaz para poner a disposición las «obras huérfanas» y las obras publicadas que ya no están disponibles comercialmente (como las obras agotadas) para ser reutilizadas por la sociedad.La ampliación del alcance y la duración del derecho de autor y la prohibición de los trámites para las obras extranjeras han creado un enorme cuerpo de obras huérfanas, que no están ni bajo el control de sus autores, ni forman parte del dominio público. Teniendo en cuenta que de tales obras bajo la ley actual vigente no se benefician ni sus autores ni la sociedad, estas obras deben estar disponibles para su re-utilización productiva por la sociedad en su conjunto.
7. Las instituciones de patrimonio cultural deben adoptar ellas mismas un papel especial en la aplicación efectiva del etiquetaje y la preservación de las obras en el dominio público. A las organizaciones sin ánimo de lucro de patrimonio cultural les ha sido confiado durante siglos la preservación de nuestro conocimiento y nuestra cultura comunes. Como parte de este papel necesitan asegurar que las obras en el dominio público están disponibles para toda la sociedad, etiquetándolas, preservándolas y ofreciéndolas libremente.
8. No debe haber ningún obstáculo legal que impida el intercambio voluntario de obras o el ofrecimiento de obras al dominio público. Ambos actos son ejercicios legítimos de los derechos exclusivos otorgados por la propiedad intelectual y ambos son críticos para asegurar el acceso al conocimiento y a bienes culturales esenciales y para respetar los deseos de los autores.
9. Los usos personales no comerciales de obras protegidas deben ser autorizados en general y hay que explorar métodos alternativos de remuneración para los autores. Si bien es esencial para el desarrollo personal de cada individuo que él o ella pueda hacer un uso personal no comercial de las obras, es también esencial que la posición del autor se tenga en cuenta al establecer nuevos límites y excepciones a los derechos de autor o cuando se revisen los existentes.

“Le livre, comme livre, appartient à l’auteur, mais comme pensée, il appartient—le mot n’est pas trop vaste—au genre humain. Toutes les intelligences y ont droit. Si l’un des deux droits, le droit de l’écrivain et le droit de l’esprit humain, devait être sacrifié, ce serait, certes, le droit de l’écrivain, car l’intérêt public est notre préoccupation unique, et tous, je le déclare, doivent passer avant nous.”

Victor Hugo, Discours d’ouverture du Congrès littéraire international de 1878, 1878

Le domaine public, tel que nous l’entendons, est constitué de toute la richesse des informations qui sont accessibles et utilisables sans les obstacles habituellement associés à la protection par le droit d’auteur et le copyright. Cela peut être parce que ces productions sont libres de droits, ou parce que les détenteurs de ces droits ont décidé de lever les obstacles liés aux droits restrictifs. Dans ce sens, le domaine public est la base de notre compréhension de nous-mêmes, telle qu’elle s’exprime dans notre savoir partagé et notre culture. C’est la matière première à partir de laquelle de nouvelles connaissances et de nouvelles œuvres culturelles sont créées. Le domaine public agit comme un mécanisme de protection qui garantit que cette matière première est disponible à son simple coût de reproduction – proche de zéro – et que tous les membres de la société peuvent construire en l’utilisant. L’existence d’un domaine public prospère et en bonne santé est essentiel au bien-être social et économique de nos sociétés. Le domaine public joue un rôle essentiel dans les domaines de l’éducation, de la science, du patrimoine culturel et de l’information issue du secteur public. Un domaine public riche et bien entretenu est l’une des conditions pour que chacun, où qu’il soit dans le monde, bénéficie des principes de l’article 27(1) de la Déclaration universelle des droits de l’Homme (« Toute personne a le droit de prendre part librement à la vie culturelle de la communauté, de jouir des arts et de participer au progrès scientifique et aux bienfaits qui en résultent. »)

“Les marchés, la démocratie, la science, la liberté d’expression et l’art dépendent bien plus des œuvres et productions constituant le domaine public librement accessible que des productions informationnelles couvertes par des droits de propriété intellectuelle. Le domaine public n’est pas un résidu qui se déposerait lorsque tout ce qui a de la valeur aurait été saisi par les lois sur la propriété intellectuelle. Le domaine public est la carrière dont nous extrayons les pierres avec lesquelles nous bâtissons notre culture. En fait, il constitue la majorité de notre culture.”

James Boyle, The Public Domain, p.40f, 2008

La société de l’information en réseaux a mis le domaine public au premier plan des débats sur le droit d’auteur et le copyright. Une compréhension solide et contemporaine de la nature et du rôle du domaine public est nécessaire pour que l’on puisse le préserver et le renforcer. Le manifeste pour le domaine public définit le domaine public et expose les principes et lignes directrices des actions en faveur d’un domaine public riche en ce début de 21ème siècle. Le domaine public est considéré dans le manifeste dans sa relation au droit d’auteur et au copyright, à l’exclusion d’autres titres de propriété intellectuelle (comme les brevets et les marques). Le droit d’auteur et le copyright y sont entendus dans leur acception la plus large, incluant les droits économiques et moraux aussi bien que les droits voisins ou la protection des bases de données. Dans le reste de ce document « droits d’auteur » est utilisé comme un terme fourre-tout pour l’ensemble de ces droits. Par ailleurs, « œuvres » y désigne toutes les productions protégées par le droit d’auteur, y compris par exemple les bases de données, les interprétations ou les enregistrements2. De la même façon, le terme « auteurs3 » y désigne aussi bien les photographes, producteurs, diffuseurs, peintres ou interprètes.

Le domaine public au 21ème siècle

Le domaine public que ce manifeste défend est constitué tout d’abord des productions qui peuvent être utilisées sans restriction, du fait de l’absence de protection par le droit d’auteur. En complément à ces œuvres qui appartiennent au domaine public au sens strict, il existe de très nombreuses œuvres de valeur partagées volontairement par leurs auteurs. Ces auteurs les ont placées sous des termes d’usage généreux, créant ainsi des biens communs construits par les contrats qui fonctionnent sous de nombreux aspects comme le domaine public. Enfin, les individus peuvent également utiliser des oeuvres protégées du fait des exceptions et limitations au droit d’auteur, du fair use ou du fair dealing. Toutes ces composantes du domaine public qui permettent un accès accru à notre culture et à notre patrimoine sont importantes. Toutes doivent être activement défendues et promues de façon à ce que la société bénéficie pleinement de la culture et du savoir partagés.

Le domaine public

Le domaine public structurel est au cœur de la notion de domaine public : il comprend tout notre savoir commun, notre culture et les ressources qui peuvent être utilisées de par la loi actuelle sans restriction liée au droit d’auteur. Plus précisément, le domaine public structurel a deux composantes :

1. Les œuvres dont la protection a expiré. Le droit d’auteur est un droit temporaire délivré aux auteurs. Une fois que cette protection temporaire arrive à son terme, toute restriction légale disparaît, à l’exception, dans certains pays, du droit moral des auteurs.
2. Les biens communs informationnels essentiels qui ne sont pas couverts par le droit d’auteur. Il s’agit des œuvres qui ne sont pas protégées par le droit d’auteur parce qu’elles ne possèdent pas l’originalité nécessaire, ou qu’elles sont exclues d’une telle protection (données, faits, idées, procédures, procédés, systèmes, méthodes d’opération, concepts, principes ou découvertes, quelle que soit la forme dans laquelle ils sont décrits, expliqués, illustrés ou intégrés à une œuvre, ainsi que les lois et décisions judiciaires). Ces communs essentiels sont trop importants pour le fonctionnement de nos sociétés pour qu’on leur impose le fardeau de restrictions juridiques même pour une période limitée.

Le domaine public structurel a été construit dans l’histoire pour contrebalancer les droits protégés par le droit d’auteur. Il est essentiel à la mémoire culturelle et aux savoirs fondamentaux de nos sociétés. Dans la seconde moitié du 20ème siècle, ces deux piliers d’une société de la connaissance ont été érodés par l’extension de la durée de protection par le droit d’auteur et l’introduction de nouveaux régimes de protection.

Les biens communs volontaires et les prérogatives des utilisateurs

En plus de ce noyau structurel du domaine public, il y a d’autres mécanismes importants qui pemettent aux individus d’interagir librement avec les œuvres protégées par le droit d’auteur. Ces mécanismes permettent la « respiration » de notre culture et de notre savoir, garantissant que la protection par le droit d’auteur n’interfère pas avec les besoins spécifiques de la société et les choix volontaires des auteurs. Ces mécanismes accroissent l’accès aux œuvres protégées, en le restreignant dans certains cas à des types d’usage ou des catégories d’utilisateurs:

1. Les œuvres volontairement partagées par les détenteurs de droits. Les créateurs peuvent lever les restrictions d’usage de leurs œuvres en les soumettant à des licences libres, en utilisant d’autres mécanismes qui permettent de les utiliser sans restriction ou encore en les assignant au domaine public. Pour les définitions des licences libres, on se référera à la définition des logiciels libres http://www.gnu.org/philosophy/free-sw.html, à la définition des œuvres culturelles libres http://freedomdefined.org/Definition, ou à la définition des connaissances ouvertes http://opendefinition.org/1.0/.
2. Les prérogatives des utilisateurs créées par les exceptions et limitations au droit d’auteur, le fair use et le fair dealing. Ces prérogatives sont une part intégrante du domaine public. Elles sont une condition de l’existence d’un accès suffisant à notre culture et notre savoir partagés, permettant aux institutions sociales essentielles de fonctionner et aux individus ayant des besoins spécifiques (par exemple handicapés) de participer à la vie sociale.

Dans leur ensemble, le domaine public, le partage volontaire des œuvres et les exceptions au droit d’auteur, le fair use et le fair dealing jouent un rôle essentiel pour garantir que chacun ait accès à notre culture et à nos connaissances partagées de façon à faciliter l’innovation et la participation culturelle pour le bénéfice de la société entière. Il est donc important que le domaine public dans toutes ses formes soit entretenu activement pour qu’il puisse continuer à jouer ce rôle clé dans une période de changement technologique et social rapide.

Principes généraux

Dans une période de changement technologique et social rapide, le domaine public joue un rôle essentiel dans la participation culturelle et l’innovation numérique et doit donc être activement entretenu. L’entretien actif du domaine public doit prendre en compte un certain nombre de principes généraux. Les principes qui suivent sont essentiels pour préserver une bonne compréhension du domaine public et garantir qu’il continue à fonctionner dans l’environnement technologique de la société de l’information en réseaux. En ce qui concerne le domaine public structurel, il s’agit de:

1. Le domaine public est la règle, la protection par le droit d’auteur l’exception. Puisque la protection par le droit d’auteur ne recouvre que les formes originales d’expression, à tout moment, la très grande majorité des données, des informations et des idées appartiennent au domaine public. En plus des entités qui ne peuvent être soumises au droit d’auteur, le domaine public est enrichi année après année par les œuvres dont la durée de protection expire. L’application conjointe de ces exigences sur ce qui peut être soumis au droit d’auteur et de la durée limitée de ce droit contribue à la richesse du domaine public et garantit l’accès à notre culture et notre savoir partagés.
2. La durée de protection par le droit d’auteur ne doit pas excéder ce qui est nécessaire pour atteindre un compromis raisonnable entre la protection et la rémunération des auteurs pour leur travail intellectuel et la sauvegarde de l’intérêt public en matière de diffusion de la culture et des connaissances. Que ce soit du point de vue de l’auteur ou de celui du public, aucun argument (qu’il soit historique, économique, social ou autre) ne peut être présenté pour défendre une durée excessive de protection. Certes, l’auteur doit pouvoir tirer les bénédices de son travail intellectuel, mais le public le plus large ne doit pas être privé pendant une période trop longue des bénéfices de la liberté d’usage de ces œuvres.
3. Ce qui est dans le domaine public doit rester dans le domaine public. Il ne doit pas être possible de reprendre un contrôle exclusif sur des œuvres du domaine public en utilisant des droits exclusifs sur la reproduction technique de ces œuvres ou en utilisant des mesures techniques de protection pour limiter l’accès aux reproductions techniques de ces œuvres.
4. L’utilisateur licite d’une copie numérique d’une œuvre du domaine public doit être libre de l’utiliser (la réutiliser), de la copier et de la modifier. Le fait qu’une œuvre soit dans le domaine public ne veut pas nécessairement dire qu’il faille la rendre publiquement accessible. Les possesseurs d’œuvres physiques qui sont dans le domaine public sont libres de restreindre l’accès à ces œuvres. Mais lorsqu’accès a été donné à une œuvre, il ne doit pas y avoir de restriction à sa réutilisation, sa modification ou sa reproduction.
5. Les contrats et les mesures techniques de protection qui restreignent l’accès et la réutilisation des œuvres du domaine public ne doivent pas être mis en œuvre juridiquement. L’appartenance au domaine public d’une œuvre garantit le droit de la réutiliser, la modifier et la reproduire. Cette garantie s’étend aux prérogatives des usagers résultant des exceptions et limitations, du fair use et du fair dealing, de façon à ce que ces prérogatives ne puissent être limitées par des moyens contractuels ou techniques.

Les principes suivants sont centraux pour les biens communs volontaires et les prérogatives des utilisateurs décrites plus haut:

1. Le renoncement volontaire au droit d’auteur et le partage volontaire des œuvres protégées constituent des exercices légitimes des droits d’auteur exclusifs.De nombreux auteurs titulaires des droits d’auteur sur leurs œuvres ne souhaitent pas exercer ces droits en totalité ou souhaitent y renoncer totalement. Ces actions, dans la mesure où elles sont volontaires, constituent un exercice légitime des droits d’auteur exclusif et ne doivent pas être empêchées ou rendues difficiles par la loi, des dispositifs statutaires ou d’autres mécanismes, y compris le droit moral.
2. Les exceptions et limitations au droit d’auteur, le fair use et le fair dealing, doivent être activement protégés pour assurer l’équilibre effectif entre le droit d’auteur et l’intérêt public. Ces mécanismes créent des prérogatives des utilisateurs constitutives d’un espace d’adaptation. Compte tenu du rythme rapide de changement technogique et social, il est important que ces mécanismes restent capables de garantir le fonctionnement d’institutions sociales essentielles et la participation culturelle des handicapés et autres utilisateurs à besoins spécifiques. En conséquence, les exceptions et limitations au droit d’auteur, le fair use et le fair dealing doivent être interprétés comme étant par nature évolutifs et adaptées constamment pour prendre en compte l’intérêt public.

En complément à ces principes généraux, certaines questions liées au domaine public doivent être traitées immédiatement. Les recommandations qui suivent visent à protéger le domaine public et à garantir qu’il continue à fonctionner de façon adéquate. Ces recommandations sont applicables à l’ensemble des champs affectés par le droit d’auteur, mais elles sont particulièrement importantes pour l’éducation, le patrimoine et la recherche scientifique.

Recommandations générales

1. La durée de protection par le droit d’auteur doit être réduite. La durée excessive du droit d’auteur, combinée à l’absence de formalités4 réduit fortement l’accessibilité de notre savoir et notre culture partagés. De plus, cette durée excessive accroît le nombre des œuvres orphelines, œuvres qui ne sont ni sous le contrôle de leurs auteurs ni dans le domaine public, et ne peuvent être utilisées. Donc, la durée de protection par le droit d’auteur des nouvelles œuvres doit être réduite à un niveau plus raisonnable.
2. Tout changement de l’étendue de la protection par le droit d’auteur (y compris toute définition de nouveaux objets protégeables ou toute expansion des droits exclusifs) doit prendre en compte ses effets sur le domaine public. Un changement de la durée de protection du droit d’auteur ne doit pas s’appliquer rétroactivement aux œuvres déjà protégées. Le droit d’auteur est une exception de durée limitée au statut de domaine public de notre culture et notre savoir partagés. Au 20ème siècle, l’étendue du droit d’auteur a été significativement étendue, pour satisfaire les intérêts d’un petit groupe de détenteurs de droits et au détriment du public dans son ensemble. De ce fait, la plus grande part de notre culture et notre savoir partagés s’est retrouvée soumise à des restrictions liées au droit d’auteur ou techniques. Nous devons faire en sorte que cette situation n’empire pas (au minimum) et s’améliore significativement dans le futur.
3. Quand des œuvres tombent dans le domaine public structurel dans leur pays d’origine, ces œuvres doivent être considérées comme appartenant au domaine public structurel dans tous les autres pays du Monde. Quand dans un pays, une entité n’est pas soumise au droit d’auteur parce qu’elle tombe sous le coup d’une exclusion spécifique, soit parce qu’elle ne satisfait pas l’exigence d’originalité, soit parce que le terme de protection a expiré, il ne doit pas être possible pour qui que ce soit (l’auteur compris) d’invoquer le droit d’auteur dans un autre pays pour retirer cette œuvre du domaine public structurel.
4. Toute tentative infondée ou trompeuse de s’approprier des oeuvres du domaine public doit être punie légalement. De façon à préserver l’intégrité du domaine public et protéger ses usagers de prétentions infondées ou trompeuses, les tentatives d’appropriation exclusive des œuvres du domaine public doivent être déclarées illégales.
5. Aucun autre droit de propriété intellectuelle ne doit être utilisé pour reconstituer une exclusivité sur des oeuvres du domaine public. Le domaine public est un élément nécessaire à l’équilibre interne du système du droit d’auteur. Cet équilibre ne doit pas être distordu par des efforts pour recréer ou pour obtenir un contrôle exclusif par des dispositifs juridiques extérieurs au droit d’auteur.
6. Un mécanisme pratique et efficace doit exister pour rendre accessibles et réutilisables par la société les œuvres orphelines et les œuvres publiées qui ne sont plus disponibles commercialement (par exemple les œuvres épuisées). L’extension de l’étendue et de la durée du droit d’auteur et l’interdiction des formalités pour les œuvres étrangères ont créé un immense ensemble d’ œuvres orphelines qui ne sont ni sous le contrôle de leurs auteurs ni dans le domaine public. Etant donné que ces œuvres, dans le cadre juridique actuel, ne bénéficient ni à leurs auteurs ni à la société, elles doivent être rendues disponibles pour une réutilisation productive par la société dans son ensemble.
7. Les institutions patrimoniales doivent assumer un rôle spécifique dans l’identification efficace et la préservation des œuvres du domaine public. Les institutions culturelles patrimoniales sans but lucratif se sont vues confier depuis des siècles la préservation de notre savoir et de notre culture partagés. Dans le cadre de ce rôle, elles doivent garantir que les œuvres du domaine public sont accessibles à toute la société en les étiquetant, en les préservant et en les rendant librement accessibles.
8. Il ne doit y avoir aucun obstacle juridique au partage volontaire ou au placement volontaire dans le domaine public d’œuvres.Ces actes sont des exercices légitimes des droits exclusifs conférés par le droit d’auteur et sont tout deux critiques pour garantir l’accès à des biens culturels et des connaissances essentielles et pour respecter les choix des auteurs.
9. Les usages personnels non-commerciaux d’œuvres protégées doivent être en général possible, et des mécanismes de rémunération alternative pour l’auteur doivent être explorés. Tout comme la possibilité d’effectuer des usages non-commerciaux des œuvres est essentielle au développement personnel des individus, il est essentiel que la situation de l’auteur soit prise en compte lors de la mise en place de nouvelles exceptions ou limitations au droit d’auteur ou lors de la révision des anciennes.

“Il libro, in quanto libro, appartiene all’autore, ma in quanto pensiero appartiene – senza voler esagerare – al genere umano. Tutti gli intelletti ne hanno diritto. Se uno dei due diritti, quello dello scrittore e quello dello spirito umano, dovesse essere sacrificato, sarebbe certo quello dello scrittore, dal momento che la nostra unica preoccupazione è l’interesse pubblico e tutti, lo dichiaro, vengono prima di noi”

Victor Hugo, Discorso d’apertura al Congresso letterario internazionale del 1878, 1878

Il pubblico dominio, nella sua accezione più ampia, è la preziosa risorsa di informazioni che è libera da quelle barriere all’accesso o al riuso generalmente associate alla tutela del copyright, sia in quanto libera da ogni tutela sul diritto d’autore oppure perchè i detentori dei diritti hanno volontariamente deciso di rimuovere tali barriere. Il pubblico dominio è il fondamento del nostro riconoscimento come espressione del bagaglio comune di conoscenze e cultura. È la materia grezza dalla quale viene ricavata la nuova conoscenza e si creano nuove opere culturali. Il pubblico dominio funge da meccanismo protettivo onde assicurrea che questo materiale grezzo sia disponibile al costo di riproduzione – vicino allo zero – e che tutti i membri della società possano costruirvi sopra. Mantenere un pubblico dominio sano e florido è essenziale per il benessere sociale ed economico delle nostre società. Il pubblico dominio riveste un ruolo fondamentale nel campo dell’istruzione, delle scienze, del patrimonio culturale e per i dati del settore pubblico. Un pubblico dominio sano e florido rappresenta uno dei prerequisiti per assicurarsi che ogni persona al mondo possa trarre giovamento dai princìpi dell’Articolo 27 (1) della Dichiarazione Universale dei Diritti Umani («Ogni individuo ha diritto di prender parte liberamente alla vita culturale della comunità, di godere dell’arte e di partecipare al progresso scientifico e ai suoi benefici»).

“I nostri mercati, la nostra democrazia, la nostra scienza, le tradizioni della libertà di parola, e l’arte, tutto dipende in maniera cruciale da un pubblico dominio di materiale liberamente accessibile molto più di quanto non lo sia dal materiale informativo coperto da diritti di proprietà. Il pubblico dominio non è quanto rimane dopo che tutte le cose migliori siano state coperte dalle norme sulla proprietà. Il pubblico dominio è l’ambito da cui estraiamo i mattoni con cui costruire la nostra cultura. Rappresenta, di fatto, la maggior parte della nostra cultura.”

James Boyle, The Public Domain, p.40f, 2008

La società dell’informazione digitalizzata in rete ha portato la questione del pubblico dominio al centro del dibattito sul copyright. Al fine di preservare e rafforzare il pubblico dominio abbiamo bisogno di definire una comprensione solida e aggiornata della natura e del ruolo di questa risorsa essenziale.

Questo Manifesto del Pubblico Dominio definisce il pubblico dominio e illustra i principi necessari e le linee guida per avere un sano Pubblico Dominio all’inizio del XXI secolo. Il pubblico dominio viene qui considerato in relazione alla normativa sul copyright, escludendo altri tipi di diritti sulla proprietà intellettuale (come i brevetti e i marchi) e intendendo la normativa sul copyright nel suo senso più ampio fino a includere i diritti economici e morali sottoposti al diritto d’autore e simili (inclusi i diritti annessi e i diritti sulle banche dati). Nella parte restante di questo documento, quindi, il copyright (o diritto d’autore) viene usato come un termine generico per indicare tutti questi diritti. Inoltre, il termine ‘opere’ (o lavori) comprende tutti i lavori protetti dal copyright così definito, includendo quindi database, spettacoli e registrazioni. Allo stesso modo, il termine ‘autori’ include fotografi, produttori, distributori, pittori e attori.

Il Pubblico Dominio nel XXI secolo

Il pubblico dominio auspicato in questo Manifesto è definito come quel materiale culturale che può essere usato senza restrizioni, esente dalla tutela del copyright. In aggiunta alle opere che fanno formalmente parte del pubblico dominio, ce ne sono molti validi lavori volontariamente condivisi dagli autori a condizioni generose creando così un “commons” (bene comune) di origine privata che opera per molti versi come fosse un pubblico dominio. Gli individui possono inoltre utilizzare molte opere protette grazie a eccezioni e limitazioni del copyright, quali il “fair use” (uso consentito) e il “fair dealing” (corretto trattamento). Tutte queste fonti, che permettono un migliore accesso alla cultura e al patrimonio collettivi, sono importanti e devono essere attivamente sostenute affinchè la società possa godere il massimo beneficio dalla condivisione della conoscenza e della cultura.

Il Pubblico Dominio

Il pubblico dominio strutturale occupa il cuore della nozione di pubblico dominio e comprende la conoscenza, la cultura e le risorse condivise, che possono essere usate senza le restrizione del copyright come definito dalle attuali normative. In particolare, il pubblico dominio strutturale si compone di due ambiti diversi di materiali:

1. Opere d’autore per le quali sono scaduti i termini della tutela del copyright. Il copyright è un diritto temporaneo garantito agli autori. Una volta raggiunta la scadenza di tale protezione temporanea, tutte le restrizioni legali cessano di esistere, pur se in alcuni Paesi soggette ai diritti morali perpetui dell’autore.
2.  Il bene comune ed essenziale dell’informazioni che non è coperto da copyright. Le opere non tutelate dal diritto d’autore, perchè non hanno passato il test sull’originalità o perché escluse da tale tutela (come dati, fatti, idee, processi, sistemi, metodi, concetti, principi o scoperte, a prescidere dalla forma in cui vengano descritti, spiegati, illustrati o incorporati in altra opera, così come normative o decisioni giuridiche e amministrative). Questo bene comune essenziale è troppo importante per il funzionamento delle nostre società per essere vincolato da restrizoni legali o di altra natura, seppure per un periodo limitato.

Il pubblico dominio strutturale è storicamente un compromesso sui diritti degli autori tutelati dal copyright ed è essenziale per la memoria culturale e per i fondamenti della conoscenza delle nostre società. Nella seconda metà del XX secolo questi due elementi sono stati minacciati dall’estensione dei termini di tutela del copyright e dall’introduzione di ulteriori regimi di protezione legale simili al diritto d’autore.

Beni comuni volontari e prerogative dell’utente

In aggiunta a questo nocciolo strutturale del pubblico dominio, esistono altre fonti essenziali che permettono agli individui di interagire liberamente con le opere tutelate da copyright. Tali fonti rappresentano la ‘boccata d’aria’ della cultura e della conoscenza, assicurando che la protezione del copyright non interferisca con i requisiti specifici della società e con la scelta volontaria degli autori. Mentre queste fonti aumentano la possibilità d’accesso a opere sotto tutela, alcune di esse condizionano l’accesso a specifiche forme d’uso o categorie di utenti:

1. Opere volontariamente condivise dai titolari dei diritti. I creatori possono rimuovere le restrizioni d’uso sulle proprie opere rilasciandole con ‘licenze libere’ oppure ricorrendo ad altri strumenti legali che prevedano l’altrui utilizzo di tali lavori senza limiti, o ancora destinandole direttamente al pubblico dominio. Per le definizioni di licenze libere, si faccia riferimento alla definizione di software libero, e alla definizione di conoscenza aperta.
2. Le prerogative degli utenti create da eccezioni e limitazioni al copyright, dal “fair use” e “fair dealing“. Queste prerogative sono parte integrante del pubblico dominio. E assicurano l’esistenza di un sufficiente accesso alla cultura e alla conoscenza condivise, consentendo il funzionamento delle istituzioni sociali essenziali e la partecipazione sociale di individui con necessità particolari.

Considerati nel loro insieme, il pubblico dominio, la condivisione volontaria delle opere e le eccezioni e limitazioni al copyright, il “fair use” e il “fair dealing”, contribuiscono ad assicurare a tutti l’accesso alla conoscenza e alla cultura condivise, al fine di favorire l’innovazione e la partecipazione culturale a beneficio dell’intera società. È quindi importante che il pubblico dominio in ciascuna delle sue incarnazioni venga attivamentesostenuto, in modo da continuare a esercitare pienamente il proprio ruolo in questo periodo di rapido cambiamento tecnologico e sociale.

Principi generali

In periodi di rapido cambiamento tecnologico e sociale il pubblico dominio adempie ad un ruolo sostanziale per la partecipazione culturale e l’innovazione digitale, e di conseguenza va attivamente sostenuto. Per dare sostegno al pubblico dominio occorre tenere presente una serie di principi generali. I seguenti principi sono essenziali per preservare una significativa comprensione del pubblico dominio e per assciuare che il pubblico dominio continui a funzionare nel contesto tecnologico di una società dell’informazione in rete. Per quanto riguarda il pubblico dominio strutturale, questi principi sono i seguenti:

1. Il pubblico dominio è la regola, il copyright è l’eccezione. Poichè la tutela del copyright è garamtita solo alle forme di espressione originale, la larga maggioranza di dati, informazioni e idee prodotte nel mondo in ogni istante appartiene al pubblico dominio. Oltre alle informazioni che non hanno diritto alla protezione, all’inizio di ogni anno il pubblico dominio viene ampliato dall’ingresso di opere la cui tutela è scaduta. L’applicazione combinata dei requisiti di tutela e della durata limitata del copyright contribuisce al benessere del pubblico dominio in quanto assicura l’accesso alla conoscenza e alla cultura condivise.
2. La tutela del copyright deve durare solo il tempo necessario ad assicurare un ragionevole compromesso tra la protezione e la ricompensa all’autore per il proprio lavoro intellettuale, e la salvaguardia dell’interesse pubblico alla diffusione della cultura e della conoscenza. Nè dalla prospettiva dell’autore nè da quella del pubblico esistono argomenti validi (di qualsivoglia carattere storico, economico, sociale o altro) a sostegno di una durata eccessiva della protezione del copyright. Mentre l’autore dev’essere in grado di raccogliere i frutti del proprio lavoro intellettuale, il pubblico non va privato per un periodo esageratamente lungo dei benefici derivanti dal libero accesso a tali lavori.
3. Ciò che è nel pubblico dominio deve rimanere nel pubblico dominio. Il controllo esclusivo sulle opere di pubblico dominio non deve essere ristabilito rivendicando diritti esclusivi sulle riproduzione tecniche delle opere, o usando misure tecniche di tutela per limitare l’accesso alle riproduzione tecniche di tali opere.
4. Il legittimo utente di una copia digitale di un’opera nel pubblico dominio deve essere libero di (ri-)usare, copiare e modificare quest’opera. Lo stato di pubblico dominio di un’opera non significa necessariamente che questa vada messa a disposizione del pubblico. I titolari di un lavoro di pubblico dominio solo liberi di restringerne l’accesso. Tuttavia, una volta garantito l’accesso a un’opera, non devono essere imposte ulteriori restrizioni sul ri-uso, la modifica o la riproduzione della stessa.
5. Non vanno applicati contratti o misure tecniche di protezione che restringono l’accesso e il ri-utilizzo di opere già nel pubblico dominio. Lo stato di pubblico dominio di un’opera deve garantirne il diritto di ri-uso, modifica e riproduzione. Ciò vale anche per le prerogative dell’utente derivanti da eccezioni e limitazioni, dal “fair use” e “fair dealing”, assicurando che queste opzioni non vengano limitate da mezzi tecnologici o contrattuali.

In aggiunta, i seguenti principi sono alla base dei beni comuni volontari e delle prerogative dell’utente descritti sopra:

1. La cessione volontaria del copyright e la condivisione di opere sotto tutela sono legittimi esercizi di esclusiva sul diritto d’autore. Molti autori aventi diritto alla protezione del copyright sulle proprie opere possono decidere di non esercitare del tutto tali diritti o di volerli cedere per intero. Queste azioni, se volontarie, costituiscono un legittimo esercizio di esclusiva sul copyright e non devono essere ostacolate dalla legge, da statuti o altri meccanismi, inclusi i diritti morali sull’opera.
2. Le eccezioni e le limitazioni al copyright, il “fair use” e “fair dealing”, devono essere attivamente mantenute un modo da assicurare l’equilibrio fondamentale tra copyright e interesse pubblico. Questi meccanismi creano quelle prerogative per l’utente che costituiscono la necessaria ‘boccata d’aria’ nell’attuale sistema del copyright. Dato l’elevato tasso delle trasformazioni sia nella tecnologia che nella società, è importante che tali meccanismi rimangano in grado di assicurare il funzionamento delle istituzioni sociali essenziali e la partecipazione sociale di individui con bisogni particolari. Quindi le eccezioni e le limitazione al copyright, il “fair use” e “fair dealing”, dovrebbero essere costruite come evolutive per natura e costantamente adattate per tenere conto dell’interesse pubblico.

Oltre a questi principi generali, occorre affrontare subito varie altre questioni rilevanti per il pubblico dominio. Le seguenti raccomandazioni hanno l’obiettivo di tutelare il pubblico dominio e assicurarne il funzionamento in maniera significativa. Sebbene tali raccomandazioni siano applicabili sull’intero spettro del copyright, rivestono particolare rilevanza nell’ambito dell’istruzione, del patrimonio culturale e della ricerca scientifica.

Raccomandazioni generali

1. Occorre ridurre la durata dei termini di tutela del copyright. L’eccessiva durata della protezione sul copyright, combinata con l’assenza di formalità legali, è altamente dannosa per l’accessibilità della nostra conoscenza e cultura. Inoltre, ciò incrementa la presenza di ‘opere orfane’, ovvero quei lavori che per vari motivi non rientrano più né sotto il controllo degli autori né fanno parte del pubblico dominio, e in entrambi i casi non possono essere usate. Quindi per le nuove opere la durata della tutela del diritto d’autore va ridotta a termini più ragionevoli.
2. Qualsiasi modifica sulla portata della tutela del copyright (ivi comprese qualsiasi nuova definizione della materia tutelabile o l’espansione di diritti esclusivi) deve tener conto degli effetti sul pubblico dominio. Qualsiasi cambiamento nella portata della protezione del copyright non va applicato retroattivamente a lavori già oggetto di tutela. Il copyright è un’eccezione limitata nel tempo dello stato di pubblico dominio della cultura e conoscenza condivisa. Nel XX secolo la portata del diritto d’autore è stata estesa in maniera significativa per privilegiare gli interessi di un gruppo ristretto di titolari di diritti alle spese del pubblico generale. Come risultato, gran parte della nostra cultura e conoscenza rimane bloccata a causa di restrizioni imposte dal copyright e da questioni tecniche. Dobbiamo assicurarci quantomeno che tale situazione non veda peggiorando e che anzi in futuro venga invece migliorata.
3. Qualora un’opera debba rientrare pubblico dominio strutturale del proprio Paese d’origine, va riconosciuta come parte del pubblico dominio strutturale in tutti gli altri Paesi del mondo. Qualora nel proprio Paese un’opera non debba godere della tutela del copyright, in base a una specifica clausola di esclusione dallo stesso, ovvero in quanto non soddisfi i criteri di originalità o nel caso di scadenza della durata alla tutela, non dev’essere possibile per nessuno (compreso l’autore) invocare la protezione del copyright dello stesso materiale in un altro Paese in modo da sottrarlo al pubblico dominio strutturale.
4. Ogni tentativo falso o ingannevole di appropriarsi di opere in pubblico dominio va punito a norma di legge. Al fine di preservare l’integrità del pubblico dominio e di tutelare gli utilizzatori di opere di pubblico dominio da rappresentazioni inaccurate e menzognere, ogni tentativo falso o ingannevole di avanzare pretese di esclusività su materiale di pubblico dominio dev’essere dichiarato illegittimo.
5. Non è consentito ricorrere ad alcun ulteriore diritto di proprietà intellettuale per ricostituire l’esclusività su opere di pubblico dominio. Il pubblico dominio è parte integrante dell’equilibrio interno al sistema del diritto d’autore. Questo bilanciamento interno non va manipolato da tentativi per ricostituire od ottenere il controllo esclusivo su opere di pubblico dominio tramite normative esterne al copyright.
6. Occorre implementare un modo pratico ed efficace per rendere disponibili le ‘opere orfane’ e i lavori già pubblicati ma non più in commercio (ad esempio, le opere fuori catalogo) onde poter essere riutilizzate dalla società. L’estensione della portata e della durata del copyright e ‘assenza di formalità per i lavori stranieri hanno creato un’ampia quantità di ‘opere orfane’ che non sono né sotto il controllo dei rispettivi autori né fanno parte del pubblico dominio. Dato che di tali opere, in base all’attuale normattiva, non beneficiano né gli autori né la società, le stesse vanno rese disponibili alla società nel suo insieme per essere riutilizzate in maniera produttiva.
7. Le istituzioni a tutela del patrimonio culturale dovrebbero assumere un ruolo cruciale per l’efficace catalogazione e tutela delle opere di pubblico dominio. A queste organizzazioni è stato affidata per secoli la conservazione della conoscenza e cultura pubbliche. In quanto detentrici di questo ruolo, esse sono chiamate a garantire che le opere di pubblico dominio siano disponibili a tutti, tramite la loro chiara classificazione, la preservazione e la messa a disposizione della collettività in maniera libera.
8. Va eliminato ogni ostacolo legale che possa impedire la condivisione volontaria delle proprie opere o la diretta assegnazione a pubblico dominio da parte dell’autore. Entrambi sono esercizi legittimi dei diritti esclusivi garantiti dal copyright ed entrambi sono elementi cruciali per assicurare l’accesso ai beni culturali e alla conoscenza di base e per rispettare la volontà dell’autore.
9.  In generale va reso possibile l’uso personale non commerciale delle opere tutelate dal copyright, e per casi simili vanno esplorate forme alternative di remunerazione per l’autore. Poichè è essenziale per lo sviluppo personale di ciascun individuo che egli/ella sia in grado di utilizzare in maniera non commerciale tali opere, è parimenti essenziale prendere in considerazione la posizione dell’autore nello stabilire nuovi limiti ed eccezioni sulla tutela del copyright o quando vengano rivisti quelli già esistenti.

Traduzione italiana a cura di Irene Cassarino, Valentin Vitkov, Bernardo Parrella.

“Książka, jako książka należy do autora, ale jako myśl, należy – i nie ma w tym przesady – do ludzkości. Każdy rozum ma do niej prawo. Jeśli jedno z dwóch praw, prawo pisarza i prawo ludzkiego rozumu musiałoby ulec, byłoby to z pewnością prawo pisarza, ponieważ naszą jedyną troską jest dobro wspólne, i wszyscy, oświadczam, są ważniejsi od nas.”

Victor Hugo, Przemówienie na otwarcie Międzynarodowego kongresu literackiego w 1878 r, 1878

Domena publiczna to naszym zdaniem bogactwo informacji wolne od barier ograniczających dostęp lub powtórne wykorzystanie, a wiążących się zazwyczaj z ochroną prawnoautorską. Zasoby Domeny publicznej są ich pozbawione z racji wolności od jakiejkolwiek ochrony prawnoautorskiej albo z powodu zniesienia ich przez posiadaczy praw. Domena publiczna leży u podstaw naszej samoświadomości, wyrażonej przez wspólnotę wiedzy i kultury. Jest surowcem, dzięki któremu tworzymy nową wiedzę i dzieła kultury. Domena publiczna działa jak mechanizm ochronny, zapewniając dostępność tego surowca po kosztach kopiowania – a więc zbliżonych do zera – oraz gwarantując wszystkim możliwość tworzenia dzieł na jego podstawie. Zdrowa i prosperująca Domena publiczna jest niezbędna dla zapewnienia społecznego i ekonomicznego dobrobytu naszych społeczeństw. Domena publiczna odgrywa kluczową rolę w sferze edukacji, nauki, zachowania dziedzictwa kulturowego i informacji publicznej. Taka Domena publiczna jest jednym z warunków gwarantujących wszystkim na świecie prawa zapisane w Artykule 27 (1) Powszechnej Deklaracji Praw Człowieka (“Każdy człowiek ma prawo do swobodnego uczestniczenia w życiu kulturalnym społeczeństwa, do korzystania ze sztuki, do dzielenia się dobrami wynikającymi z osiągnięć nauki”)

“Nasze rynki, nasza demokracja, nasza nauka, nasza tradycja wolności słowa oraz nasza sztuka zależą dużo bardziej od Domeny publicznej – swobodnie dostępnych treści – niż od informacji objętych prawami własności. Domena publiczna nie jest rodzajem resztek, które pozostały po objęciu wszystkich dobrych treści ochroną przez prawa własności. Domena publiczna to miejsce, z którego pobieramy części składowe naszej kultury. W gruncie rzeczy Domena publiczna stanowi znaczącą jej część.”

James Boyle, The Public Domain, p.40f, 2008

W społeczeństwie informacyjnym, cyfrowym i usieciowionym, kwestia Domeny publicznej odgrywa kluczową rolę w dyskusji o prawach autorskich. W celu ochrony i wzmocnienia Domeny publicznej potrzebujemy solidnego i nowoczesnego zrozumienia natury i znaczenia tego podstawowego zasobu. Manifest Domeny publicznej ma na celu zdefiniowanie Domeny publicznej oraz zasad i praktycznych wskazówek zapewniających istnienie bogatej Domeny publicznej u początków XXI wieku. Domena publiczna rozpatrywana jest tutaj w relacji do przepisów prawa autorskiego, z pominięciem innych praw własności intelektualnej (takich jak patenty czy znaki handlowe). Termin “prawo autorskie” jest rozumiany w jego najszerszym znaczeniu, również jako prawo moralne i ekonomiczne, z uwzględnieniem zarówno osobistych i majątkowych praw jak i praw pokrewnych czy praw chroniących bazy danych. W dalszej części niniejszego dokumentu termin “prawa autorskie” będzie używany w tym szerokim znaczeniu. Ponadto termin “utwory” obejmuje wszystkie treści chronione przez tak zdefiniowane prawa autorskie, włączając w to bazy danych, wykonania utworów i nagrania. Podobnie termin “twórcy” obejmuje fotografów, producentów, nadawców, malarzy i wykonawców.

Domena publiczna w 21. wieku

Domena publiczna, w znaczeniu przyjętym w tym Manifeście, to zasób kulturowy, który może być używany bez ograniczeń ze względu na brak ochrony prawnoautorskiej. Oprócz utworów formalnie należących do Domeny publicznej istnieje także wiele wartościowych prac, które indywidualni twórcy dobrowolnie udostępnili na korzystnych warunkach. Tym samym tworzą oni prywatnie skonstruowane dobro wspólne, które pod wieloma względami działa tak samo jak Domena publiczna. Ponadto, ludzie mogą wykorzystywać wiele chronionych utworów dzięki wyjątkom i ograniczeniom praw autorskich, oraz zasadom fair use i fair dealing – odpowiednikom dozwolonego użytku w prawie amerykańskim i systemach opartych na prawie wspólnym. Wszystkie te zasoby, które pozwalają na swobodniejszy dostęp do wspólnej kultury i dziedzictwa są istotne i wymagają aktywnego wsparcia, tak by społeczeństwo mogło w pełni korzystać ze wspólnej wiedzy i kultury.

Domena publiczna

Strukturalna Domena publiczna leży u podstaw pojęcia Domeny publicznej. Składają się na nią wspólna wiedza, kultura oraz inne zasoby, które na mocy obowiązującego obecnie prawa mogą być wykorzystywane bez ograniczeń wynikających z praw autorskich. Strukturalna Domena publiczna składa się z dwóch rodzajów treści:

1. Prace twórców, co do których wygasły prawa autorskie. Prawa autorskie są ograniczone czasowo. W pewnym momencie ochrona, które zapewniają, dobiega końca i przestają obowiązywać ograniczenia prawne (z wyjątkiem niektórych krajów, w których prawa autorskie osobiste są wieczyste).
2. Zasadnicze dobro wspólne w postaci informacji nie objętych prawami autorskimi. Dzieła takie nie są przedmiotem praw autorskich gdyż nie spełniają wymogu oryginalności, lub są wyłączone z ochrony prawnoautorskiej (tak jest na przykład z danymi, faktami, ideami, procedurami, procesami, systemami, metodami działania, pojęciami, zasadami i odkryciami – niezależnie od formy, w jakiej zostały opisane, wyjaśnione, zilustrowane lub wyrażone w utworze, a także akty prawne oraz decyzje sądowe i administracyjne). To zasadnicze dobro wspólne jest zbyt istotne dla funkcjonowania naszego społeczeństwa, by mogło być obciążone ograniczeniami prawnymi o dowolnym charakterze, nawet na czas ograniczony.

Strukturalna Domena publiczna stanowi historycznie ukształtowaną przeciwwagę dla prawa twórców chronionych przez prawa autorskie i ma kluczowe znaczenie dla pamięci kulturowej oraz podstawowej wiedzy naszych społeczeństw. W drugiej połowie XX wieku oba wymienione powyżej elementy podlegały naciskowi ze strony wydłużającego się okresu obowiązywania praw autorskich oraz wprowadzania nowych reżimów ochrony prawnej podobnych do ochrony prawnoautorskiej.

Dobrowolnie tworzone dobro wspólne i przywileje użytkowników

Oprócz opisanej powyżej strukturalnej Domeny publicznej istnieją również inne zasoby umożliwiające indywidualnym użytkownikom swobodne korzystanie z utworów chronionych przez prawo autorskie. Stanowią one wolną przestrzeń do działania dla dzisiejszej kultury i wiedzy. Przy okazji gwarantują one, że ochrona prawnoautorska nie będzie się kłócić ze specyficznymi wymogami społecznymi lub dobrowolnymi wyborami twórców. Jakkolwiek wszystkie te zasoby ułatwiają dostęp do chronionych utworów, niektóre ograniczają go do określonych sposobów użycia lub grup społecznych:

1. Utwory, które są dobrowolnie udostępniane przez posiadaczy praw. Twórcy mogą usuwać ograniczenia korzystania z ich twórczości poprzez stosowanie wolnych licencji lub innych narzędzi prawnych, które pozwalają innym wykorzystywać ich utwory bez ograniczeń. Twórcy mogą też przekazywać swoją twórczość do Domeny publicznej. Definicja wolnego oprogramowania http://www.gnu.org/philosophy/free-sw.html, definicja wolnych treści kultury http://freedomdefined.org/Definition, oraz definicja otwartej wiedzy http://opendefinition.org/1.0/ określają czym jest wolne licencjonowanie.
2. Przywileje użytkowników zapewnione przez wyjątki i ograniczenia prawa autorskiego oraz zasady fair use i fair dealing. Przywileje te stanowią integralną część Domeny Publicznej. Gwarantują one taki poziom dostępu do wspólnej kultury i wiedzy, który zapewnia funkcjonowanie kluczowych instytucji społecznych i który umożliwia uczestnictwo w życiu społecznym osobom ze specjalnymi potrzebami.

Domena publiczna, dobrowolne dzielenie się utworami, wyjątki i ograniczenia prawa autorskiego oraz zasady fair use i fair dealing razem wzięte w dużym stopniu gwarantują wszystkim nam dostęp do wspólnej kultury i wiedzy. Umożliwia to wzrost innowacyjności i uczestnictwo w kulturze, co służy całemu społeczeństwu. Dlatego jest tak ważne, żeby Domena publiczna w obydwu swoich wcieleniach była aktywnie utrzymywana, tak by mogła nadal wypełniać znaczącą rolę w okresie gwałtownych przemian technologicznych i społecznych.

Zasady ogólne

W okresie gwałtownych zmian technologicznych i społecznych Domena publiczna spełnia zasadniczą rolę jeśli chodzi o uczestnictwo w kulturze oraz innowacje cyfrowe. Z tego powodu istnieje potrzeba podejmowania działań zapewniających jej utrzymanie. Działania te powinny brać pod uwagę szereg zasad ogólnych. Są one niezbędne dla właściwego zrozumienia Domeny publicznej i dla zapewnienia stałego jej funkcjonowania w środowisku technologii typowych dla sieciowego społeczeństwa informacyjnego. W odniesieniu do strukturalnej Domeny publicznej są to następujące zasady:

1. Domena publiczna to norma, prawo autorskie stanowi wyjątek. Ponieważ ochrona prawnoautorska jest przyznawana wyłącznie oryginalnym formom wyrazu, to większość danych, informacji i pomysłów, które powstały na świecie w dowolnym wybranym momencie, należy do Domeny publicznej. Oprócz informacji, które nie podlegają ochronie prawnoautorskiej, do Domeny publicznej każdego roku przechodzą prace twórców, w przypadku których ochrona ta wygasła. Łączne stosowanie zarówno wymogów dotyczących ochrony oraz ograniczonego czas trwania ochrony prawnoautorskiej przyczynią się do wzbogacenia domeny publicznej. Tym samym zapewnią dostęp do wspólnej kultury i wiedzy.
2. Ochrona prawnoautorska powinna trwać jedynie tak długo, by osiągnąć rozsądny kompromis pomiędzy ochroną i wynagrodzeniem twórcy za jego pracę intelektualną oraz zabezpieczeniem interesu publicznego związanego z rozpowszechnianiem kultury i wiedzy. Patrząc czy to z perspektywy twórcy, czy ogółu społeczeństwa, nie da się uzasadnić argumentów (historycznych, ekonomicznych, społecznych czy innych ) dla poparcia niezmiernie długiego okresu obowiązywania praw autorskich. O ile twórca powinien móc cieszyć się zyskiem ze swojej pracy intelektualnej, to ogół społeczeństwa nie powinien być pozbawiony przez dłuższy okres korzyści płynących ze swobodnego wykorzystania jego twórczości.
3. Utwory będące w Domenie publicznej muszą w niej pozostać. Nie można ponownie wprowadzić kontroli nad treściami Domeny publicznej, przez roszczenie sobie praw wyłącznych do technicznych reprodukcji utworów lub poprzez stosowanie technicznych zabezpieczeń ograniczających do nich dostęp.
4. Użytkownik, który zgodnie z prawem korzysta z cyfrowej kopii utworu będącego w Domenie publicznej powinien móc swobodnie wykorzystywać (ponownie), kopiować i modyfikować utwór. Obecność utworu w Domenie publicznej nie oznacza koniecznie, że musi on być publicznie dostępny. Właściciele fizycznych kopii utworów będących w Domenie publicznej mają prawo ograniczać dostęp do nich. Jednak, gdy dostęp zostanie już zapewniony, nie powinny istnieć prawne ograniczenia do ponownego wykorzystania, modyfikowania lub powielania tych utworów.
5. Umowy lub techniczne zabezpieczenia, które ograniczają dostęp i możliwość ponownego wykorzystania utworów w Domenie publicznej nie mogą być narzucane. Domenie publicznej oznacza prawo do ponownego jego wykorzystania, modyfikowania i powielania. Prawo to obejmuje również przywileje użytkowników wynikające z wyjątków i ograniczeń praw autorskich, oraz zasad fair use i fair dealing. Przywileje te nie mogą być ograniczane prawnie ani technicznie.

Ponadto, następujące zasady są fundamentem dobrowolnie tworzonego dobra wspólnego oraz przywilejów użytkowników opisanych powyżej:

1. Dobrowolne zrzeczenie się praw autorskich oraz dzielenie się chronionymi przez te prawa utworami to działania zgodne z zasadą wyłączności zapewnianą przez prawa autorskie. Wielu twórców, których twórczości przysługuje ochrona prawnoautorska, nie chce korzystać z pełni tych praw lub chce się ich zupełnie zrzec. Takie działania – pod warunkiem, że są dobrowolne – pozostają zgodne z prawem i nie mogą być utrudniane przez prawo, prawo stanowione czy inne mechanizmy, z prawami osobistymi włącznie.
2. Wyjątki i ograniczenia praw autorskich oraz zasady fair use i fair dealing muszą być utrzymane, aby zapewnić skuteczną równowagę pomiędzy prawami autorskimi a interesem publicznym. TTakie mechanizmy gwarantują użytkownikom pewne przywileje, a to z kolei w obecnym systemie prawa autorskiego tworzy wolną przestrzeń do działania”. Wobec gwałtownych zmian tak w sferze technologii, jak i w samym społeczeństwie, niezwykle ważne jest zapewnienie możliwości działania instytucjom społecznym, a osobom o specjalnych potrzebach – możliwości uczestniczenia w życiu społecznym. Zatem wyjątki i ograniczenia praw autorskich oraz zasady fair use i fair dealing powinny mieć elastyczny charakter i być nieustannie dostosowywane do aktualnych potrzeb i interesu publicznego.

Oprócz zasad ogólnych, należy jak najprędzej rozwiązać szereg kwestii istotnych dla Domeny publicznej. Przedstawione poniżej zalecenia mają na celu ochronę Domeny publicznej i zapewnienie jej warunków do dalszego prawidłowego funkcjonowania. Chociaż zalecenia te mogą być stosowane w różnych sferach stosowania praw autorskich, szczególne znaczenie mają dla edukacji, dziedzictwa kulturowego oraz badań naukowych.

​ Zalecenia ogólne

1. Okres ochrony prawnoautorskiej powinien zostać skrócony. Nadmierne wydłużanie okresu ochrony w połączeniu z brakiem norm w tym zakresie jest wysoce szkodliwe z punktu widzenia zapewnienia dostępu do wspólnych dóbr kultury i wiedzy. Ponadto, powoduje pojawianie się coraz większej liczby dzieł osieroconych – prac, które z jednej strony są pozbawione kontroli twórcy, a z drugiej nie należą do Domeny publicznej i wobec tego nie mogą być w żaden sposób wykorzystywane. Zatem dla nowo powstałych dzieł okres ochrony prawnoautorskiej powinien być skrócony do rozsądnego terminu.
2. Wprowadzając jakiekolwiek zmiany dotyczące zakresu ochrony prawnoautorskiej (w tym także nowe definicje przedmiotu podlegającego ochronie oraz rozszerzanie praw wyłącznych), należy brać pod uwagę wpływ takich działań na Domenę publiczną. Żadne zmiany zakresu ochrony prawnoautorskiej nie mogą działać wstecz i dotyczyć dzieł już chronionych. Prawo autorskie powinno stanowić ograniczony w czasie wyjątek wobec Domeny publicznej zawierającej nasz wspólny dorobek wiedzy i kultury. W XX wieku zakres ochrony prawnoautorskiej znacznie się rozszerzył, co faworyzowało interesy niewielkiej grupy właścicieli praw autorskich kosztem dobra publicznego. Skutkiem tego większość wspólnego dorobku wiedzy i kultury została zamknięta w murach prawa autorskiego i zabezpieczeń technicznych. Musimy zagwarantować, że w przyszłości ta sytuacja przynajmniej się nie pogorszy lub nawet ulegnie poprawie.
3. Jeśli jakaś treść przejdzie do strukturalnej Domeny publicznej w kraju, w którym została stworzona, powinna uzyskać taki sam status we wszystkich krajach świata. W przypadku, gdy w danym kraju treść nie podlega ochronie prawnoautorskiej, ponieważ podlega określonemu wyjątkowi od praw autorskich, lub nie spełnia kryterium oryginalności, lub upłynął okres ochrony – nikt (w tym również twórca) nie powinien móc zgłaszać roszczeń w innym kraju i wycofywać utworu z Domeny publicznej.
4. Wszelkie bezprawne działania prowadzące do nieodpowiedniego użycia treści z Domeny publicznej muszą być karane przez prawo. W celu zachowania integralności Domeny publicznej i ochrony jej użytkowników przed niedokładnymi lub fałszywymi oświadczeniami, wszelkie nieprawdziwe lub wprowadzające w błąd próby roszczeń prawnych czy zawłaszczania praw do utworu należącego do Domeny publicznej należy uznać za niezgodne z prawem.
5. Żadne inne prawo własności intelektualnej nie może być stosowane w celu przywracania praw wyłącznych do treści znajdujących się w Domenie publicznej. Istnienie Domeny publicznej odgrywa kluczową rolę w równoważeniu systemu prawnego. Nie można nią manipulować poprzez próby rekonstytuowania lub uzyskania wyłącznej kontroli na mocy innych regulacji niż prawo autorskie.
6. Należy wypracować praktyczne i skuteczne rozwiązania, które pozwolą na udostępnienie społeczeństwu dzieł osieroconych oraz wydanych utworów, które już nie są komercyjnie dostępne (np. takich, których nakład się wyczerpał). Rozszerzenie zakresu i czasu ochrony prawnoautorskiej oraz niemożność stosowania tych samych formalności dla dzieł zagranicznych spowodowały pojawienie się ogromnej liczby dzieł osieroconych. Są to utwory, które z jednej strony nie są już kontrolowane przez ich twórców, z drugiej – nie należą do Domeny publicznej. Biorąc pod uwagę, że przy obowiązującym dziś prawie utwory te nie służą ani ich twórcom, ani społeczeństwu, treści te powinny zostać powszechnie udostępnione do twórczego, ponownego wykorzystania ich przez społeczeństwo.
7. Instytucje dziedzictwa kulturowego powinny odgrywać szczególną rolę w zakresie skutecznego opisywania i zabezpieczania utworów w Domenie publicznej. Działające nie dla zysku organizacje zajmujące się dziedzictwem kulturowym mają za zadanie zabezpieczyć na setki lat nasz wspólny dorobek naukowy i kulturowy. Jednym z elementów tej misji jest gwarantowanie, że utwory, które znalazły się w Domenie publicznej, są i będą dostępne dla całego społeczeństwa. Cel ten może być osiągnięty przez opisywanie, zabezpieczanie i swobodne udostępnianie tych utworów.
8. Nie powinny istnieć bariery prawne ograniczające dobrowolne dzielenie się utworami lub przekazywanie utworów do Domeny publicznej. W obydwu przypadkach właściciel praw w dozwolony sposób wykonuje te prawa, zapewnione mu przez system praw autorskich. Obydwa są też kluczowe dla zapewnienia dostępu do podstawowych dóbr kultury i nauki oraz dla respektowania woli twórców.
9. Wykorzystanie utworów chronionych prawnie do osobistych, niekomercyjnych celów powinno co do zasady być umożliwione. Należy przy tym uwzględnić alternatywne modele wynagrodzeń dla twórców. Możliwość wykorzystywania utworów do celów niekomercyjnych jest niezbędnym warunkiem rozwoju każdej jednostki. Równie niezbędne jest uwzględnienie interesów twórcy przy określaniu nowych wyjątków i wyłączeń spod praw autorskich lub modyfikowanie istniejących.

Autorami polskiego tłumaczenia są Alek Tarkowski, Romuald Bartkowicz, Bożena Bednarek-Michalska, Piotr Brewczyński, Karolina Grodecka, Joanna Grześkowiak, Bernard Margueritte, Jadwiga Starowiejska, Kamil Śliwowski, Katarzyna Zys.